Návštěva nemocnice je pro mnohé lidi velmi stresující záležitostí. Já mezi ně patřím také. Nejde jen o samotné vyšetření a nervozitu z výsledku, ale také o "kovový boj aut" při snaze urvat nějaké to místečko pro parkování. Zjistila jsem, že parkování u Bulovky byl jen nácvik. Zaparkujeme včas? Bude to daleko? Nebo mě a Ciri jen vysadí? Jak to bude? Co mám říct až přijdu na místo? Najdu to? Co když zabloudíme? Ošetří náš i přes pozdní příchod? Najde mě manžel s Ádou? Milion otázek, plus jedna k tomu, tížily mou hlavu, když jsme se autem opatrně proplétali uličkami v areálu ústecké Masarykovi nemocnice. Nikde ani centimetr navíc. Zvláštní kolik času strávíme vymýšlením katastrofických scénářů... Než jsem se nadála a stačila jich vymyslet ještě jednou tolik, byla jsem vystrčena z auta ven. Áda s tatínkem jeli zaparkovat, tedy spíše hledat místo, kde by se dalo parkovat mimo areál nemocnice a já s Ciri jsme se vydaly směr pavilon G - sídlo veškeré místní ortopedie.
Čekárnu jsme objevily v celku snadno a na řadě byly druhé, což mě nadchlo. Myšlenky jsem upínala k naději, že se snad Áduš nestačí nudit, bořit místnost a zpívat. Omyl. Strávily jsme v postupně plnící se čekárně přes hodinu, čekáním. Nám blíže neznámá okolnost zdržela operaci, u které paní doktorka byla. Značně unavena, ale s úsměvem, přišla do ordinace jak nejrychleji mohla. Mezitím naše čistá energie hopsala, hrála si s panenkou a spybagem, zpívala, tancovala běžela s hračkou schody nahoru a dolu už po padesáté osmé (v závěsu s tatínkem, který měl návštěvu čekárny jako pochodové cvičení) a všechny doktory a zřízence zdravila nadšeným hlasitým: "Ahoooj!".
"Sedni si," šeptala jedna za maminek synkovi "přece tu taky nebudeš tajtrdlíkovat!"
Rodiče starších dětí se buď mračily, nebo vytahovaly z tašek tablety s pohádkami. Děti se tvářily jak kakabus, nebo se s neutrálními výrazy dívaly na něco, co možná ani vidět nechtěly. Jen Áda nebyla k zastavení. Nový prostor, nové možnosti, ji lákaly a nikdo jiný než tatínek nebyl svolný k dobrodružství.
"Pojďte dál." zvala nás sestřička.
Do ordinace jsem se nacpala i s kočárkem. Paní doktorka nám zkontrolovala nastavení i velikost dlah, úhel, nožky, pooperační jizvičky a shledala vše na dobré cestě. "Nožičky vypadají opravdu pěkně." pochvalovala si i levý kotníček a vyměňovala si s Ciri úsměvy. "Tak můžete zase o obléci ponožky a nasadit dlahy. Pokračovat budete dál jako doteď a v listopadu na kontrolu."
"Dál jako dosud?"
"Ano. Přesně tak." kývla od počítače a psala zprávu.
"To jsem něco pokazila? Už jsem si doufala v nějaké rehabilitace, cvičení, nebo tak."
"Na to je ještě brzy." brzdila mě doktorka. "Všechno jde jak má a Ciri má ještě dost práce sama se sebou, na to, abychom ji psali rehabilitace."
Odešli jsme s papírem, kde bylo uvedeno, výše zmíněné, já s očima vykulenýma a Áda se slovy: "Hm, tak hami hami?" Evidentně dostala hlad.
Nějakou dobu mě trápilo, že se léčba nijak nezměnila, než jsem si přečetla v odborném článku, že dlahy po tenotomii musí být nasazeny tak, jak je máme předepsané, po tří měsíce, ne jen po tři týdny.
A tak jsem se zase uklidnila a vyčkávám, jak tygr na čekané, na den, kdy začneme cvičit.
Přínos pobyt ve vyčkávací místnosti rozhodně měl. Dostali jsme tip na lepší parkování, takže alespoň příště nebudeme bloudit.
