Prague Barefoot Run 2017

V sobotním dopoledni plného pozitivní energie a radosti,  se konal další ročník bosého běhu Prague Barefoot Run u obory Hvězda. Moc ráda bych touto cestou poděkovala za naší rodinu organizátorům, účastníkům a všem závodníkům běhu, jelikož výtěžek ze startovného letos přispěl spolku Achilleus! 

Bylo mi ctí být součástí týmu zastupujícího zmíněný spolek, v čele s Veronikou Labaštovou, který zde rozbalil svůj stánek s upomínkovými předměty, včetně výstavky dlah, které se používají při léčbě PEC. Určitě bylo slyšet bubnující seskupení Tokhi G-Armi, potkat jste mohli glasswalkera Davida Mrhače s celým týmem Bosé turistiky, nebo si zacvičit parádní rozcvičku před samotným běhěm v duchu Muay Thai s mistrem světa v thajském boxu Pavlem "Hakimem" Majerem. 

Po doběhnutí KAŽDÝ závodník OBDRŽEL MEDAILI ve tvaru stylové šlápoty, které peče báječná Markéta z Barkas Cafe. Osvěžení různými typy nápojů nabídlo Mental Café. A volný čas jste si mohli zpříjemnit například chůzí po senzomotorickém chodníčku, výrobou "bosé botky" aneb korálkové ozdoby na nohu, či návštěvou stánku s tetováním hennou. 

A jaká částka se vybrala? Reportáž z běhu přinesly Zprávičky 

Čas po tenotomii

V pátek 25.8. konečně nastala chvíle, na kterou jsem netrpělivě čekala. Sundání sáder, na kterých již bylo patrné, že  jsou více než těsné a nožičky Ciri povyrostly; lehké opotřebování třemi týdny nošení a nakonec se Áda vyřádila na bílých skořápkách fixami. Za malůvky by asi Ciri od paní doktorky dostala pochvalu, žel naše lékařka měla v době sundání dovolenou a doktor, se kterým byla konzultace a kontrola po sundání domluvena, měl pro změnu "ještě" dovolenou. Když ke mě dorazila informace, že domluvený specialista není přítomen, polilo mě horko. Kdo se dceři na nožky podívá??? Klid byl tentam.

Naštěstí jsou na oddělení dětské ortopedie nemocnice Na Bulovce schopné sestřičky. A jedna z nich právě oslovila dětského ortopeda, který ve vyšetřovně psal zprávy u počítače, zda by mohl provést kontrolu i u Ciri. Odborné oko sice prohlédlo pooperační stav ranek v oblasti achilovek, zhodnotil, zda je výsledek operace správný; řekl, že kdybychom čekali se sundáním déle, mohlo by to mít negativní dopad na stav nožek (pod pravým kolenem už se tvořil ohromný otlak), ale k dlahám mi moc říci nedokázal. K těm mi mnohé sdělila vrchní sestra, která mí potvrdila obavu, že jsou Ciri současné dlahy malé a potřebuje větší. Vzhledem k tomu, že dlahování po tenotomii je velice zásadní v účinnosti léčby, museli jsme situaci řešit ihned! 

Nárok na nové dlahy je však jednou za půl roku a jedna nová botka přijde okolo pěti tisíc korun. Jsem moc ráda, že při spolku Achilleus funguje PŮJČOVNA DLAH! Stačilo co nejdříve kontaktovat správkyni půjčovny a domluvit si větší botičky, přičemž tyč má Ciri od původních dlah (svých). Je skvělé, že JM dlahy (Johna Mitchela) se dají přizpůsobovat nositelce dle potřeby. Ochota pomoci řešit sdělený problém a vstřícnost zajistily, že hned v sobotu už měla Ciri nové "padnoucí střevíčky". 

Dlahy bude dcerka nosit opět na 23 hodin denně, po dobu tří týdnů. Uklidnila jsem se, i když rozhodující bude až kontrola u paní doktorky v Ústí nad Labem. Ano, od nového školního roku nás budou čekat pravidelné výlety. Ostatně jako větší počet rodičů, kteří doposud dojížděli s dětmi do Prahy. Paní ortopedka se nám totiž stěhuje.

Půjčovat, prosit, ale už nesbírat!?

V poslední době jsem dostala několik podnětů k uvažování. Setkala jsem se s velkým odmítáním a nevolí, když jsem si dovolila prodat své vlastní věci, protože si okolí zvyklo, že dávám hodně předmětů na charitu, ať už se jedná o oblečení, věci do kuchyně, nábytek a jiné. S každým dalším odmítnutím jsem si si pokládala více a více otázek typu: "Čím to je? Že by cena? Stav? Drahé poštovné?" V závěru jsem došla k tomu, že je to zkrátka karma. A karma jak se říká - si doplňte sami... 

Na prodejních portálech mi příspěvky viseli dost dlouhou dobu, ale neúspěšně, když vypršela doba platnosti odkazů vystavovala jsem znovu, ale nikdy se neprobojovaly na vrcholy prodejních nabídek, jelikož to je záležitost, která se tvrdě platí. A tak je to se vším.

I když se vám zdá, že jste něco dostali zadarmo, zaplatili jste cenu, o které ani nemusíte vědět. Byť byste obětovali část vlastního komfortu. V dnešní době chce každý ideálně novou, nepoužitou věc - tak zvaně v TOP stavu, za zlomkovou cenu, než by ji koupil v obchodě, k tomu zabalenou ve voňavé krabici, s dárkem a děkovným či motivujícím dopisem po další nákup. Podtrženo, sečteno = chce být hýčkán. A ruku na srdce, já to chci taky! Vždyť kolikrát mě potěší například malé balení bonbónu v balíčku navíc, nebo sáček ovocného vonícího čaje, který bych si jinak sama nekoupila.

Na druhou stranu, když už se někdo konečně ozve, nemůžu poptávanou věc na hromadě najít. Ideální by bylo, abych vše prodala v den, kdy podám nabídkový inzerát.

Co mě ale vážně dostalo, je zpráva, co jsem obdržela minulý týden. V celé republice KONČÍ SBÍRKY VÍČEK!!! Jak je tohle možné?! Vždyť víčka se sbírala na české děti, potřebné lidi a především na konkrétní osoby. Sbíraly školy, větší firmy, dokonce na plesech a banketech jste mohli odevzdat sáček s víčky a informace pro koho jsou určena byla transparentní například prostřednictvím plakátu u sběrného místa. Vím, výkupní cena za kilo byla skoro směšná a na vyšetření větších částek byl třeba naplnit celý kamion, ale pořád to byly peníze. Pořád to byla naděje.  NADĚJE. A plastové flašky s uzávěry budou lidi kupovat pořád...

Zatím, co smlouvy o výkupech zanikají, rozmáhá se jiný trend a to podpora různých projektů prostřednictvím internetových portálů. Na jeden projekt, jeden úkol, zhmotnění snu někoho jiného se mohou složit dobrovolníci - dárci, nebo si dotyčný může vzít půjčku, jak sama inzerce udává, přímo od lidí. Ale kolikrát, když listuji katalogem těch, kdo se snaží zaujmout, říkám si, zda až půjdu s kůží na trh já, jestli mě někdo podpoří? Ano? Ne? Nebo zase zůstanu viset v internetovém časoprostoru s opakovanými nabídkami. Na jednom místě.

Jak situaci  - například s víčky, vnímáte vy?

Když se hezky spinká

Musím se s vámi podělit o báječnou zkušenost s internetovým obchodem Naše mimi Přerov! 

Už když se narodila Áda, zaslechla jsem informaci, o tak zvaném "pelíšku pro miminko". Rozhodla jsem se ale, že Áda bude spát v zavinovačce s ručičkami venku, ale teď vím, že jsem si měla tuto báječnou vychytávku pořídit již do výbavy prvního miminka! 

Pořád jsem přemýšlela, jak vyřeším situaci, kdy si k ránu vezmu Ciri k sobě do postele na kojení, kdy se mi ji nebude chtít zase přesouvat do postýlky a nožky musí mít při spaní ideálně podložené, ať už má sádry nebo dlahy. Od kamarádky jsem dostala typ na šikovnou paní Margitu Šubrtovou, tak jsem vytočila telefonní číslo.

"Jen profesionál se vám bude ochotně věnovat o své vlastní dovolené..."

S předpřipraveným výběrem látek dle prodejních instrukcí, jsem plna nadšení čekala, až se na druhé straně ozve hlas. Paní Šubrtová je velice milá paní, vyslechla veškerá má přání, zodpověděla každou otázku s úsměvem v hlase a sama mi navrhla několik zajímavých vylepšení. Po domluvě všech podrobností, mi řekla, ať vše po určitém datu pošlu emailem, že: "...až se vrátím z dovolené, tak..."

Úplně ve mě hrklo! Jako zákazník volám v době probíhajícího relaxu a nejen, že je mi telefon zvednut, ale dokonce mi volaná věnuje téměř hodinu svého času! A z vlastní zkušenosti mohu říci, že jen profesionál se vám bude věnovat o své vlastní dovolené.

"Nadšená jsem já i holky!"

Pelíšek dorazil s perfektním načasováním od objednání, přesně podle telefonické domluvy. Báječně zabalený, s výztuhou, aby se zboží nic nestalo. Ušitý je precizně! Je oboustranný, s množstvím praktických doplňků, včetně polštářků, kterými mohu podložit Ciri nožky, i hlavičku. Zvolila jsem střední velikost hnízdečka a tím, že se dají šňůrky ve spodní části povolit, nebo zcela rozvázat, vejde se do rozpětí pelíšku i velký polštář na podložení sáder. Látky jsou velmi příjemné na dotek, nepouští barvu a výplň i po vyprání v pračce drží na svém místě. Áda si v rozvázaném hnízdečku také ráda poleží při odpoledním odpočinku, a proto mohu říci, že nadšená jsem já i holky! :) 

Naše mimi Přerov mohu doporučit všem maminkám, které hledají poctivě ušitou textilní výbavu do dětských pokojíčků. Zde můžete vybírat: NAŠE MIMI

Počítám TI, maminko

Dívám se, jak holky spí. Spokojeně oddechují. Občas se ze spánku usmějí. 

Najednou sebou Áda začne škubat a volá:"Tšííí, tšííí, tšííí! Hafůůů!"

a já si uvědomuji, jaké bezprostřední zrcadlo nám děti nastavují. Zvláště ty vlastní. Pokusím se vám trochu popsat své chaotické myšlenky.

Že nějaká míra žárlivosti na narozeného sourozence přijde, jsem čekala. Od sebe jsem očekávala, že ji budu schopna rozeznat a pojmenovat. Ale jak sakra? Když jsem se s tím doposud, jako matka, nesetkala? Vždyť Áda ségru pusinkuje, hladí, houpe v postýlce a povídá si s ní. Občas jí láká ke společné hře u kredenečku a je pro ni těžké přijmout, že si s ní Ciri ještě hrát nebude. Respektive ne tak, jak by chtěla ona. A dostáváme se k onu ožehavému tématu.

Poslední dobou se z Ády stala ředitelka zeměkoule. Začala dirigovat všechno a všechny kolem sebe. Nejprve to začalo celkem nevinně, kdy si usměrňovala chlupaté členy rodiny, aby jí nezasahovali do hry, nebo nelezli do rozestavěných kostiček. 

Ze začátku k nim klidně přišla a blízko ouška vysvětlovala, co chce.

Zamyslela se, když instrukce nezabrala.
Vysvětlovala.
Čekala odpověď. 

Pak začala počítat. "Ena, taja, tšííí! Tšííí! Tšííí! Tšííí! Víš!? Hm!" vzala psa za vousy, hluboce se mu podívala do očí, jako zkušená krotitelka šelem a pak ho za ty vousiska odtáhla do pelíšku, kde mu gestem dala povel "lehni".
Pes lehl.
Dělám opravdu to samé? Vynucuji si co chci? Prostě to tak bude a hotovo?!
Naprosto krásně to vystihla blogerka Zdeňka Staňková na příkladu ve svém článku: "Mám doma vzteklého vzpurného fracka. A není to moje dítě."
Asi je to tak. Snažím se dostat to, co právě chci, ve formě jaké požaduji a jak zaznělo ve filmu Stopařův průvodce po Galaxii: "Odpor je zbytečnýýý!"
K naší radosti je náš pes milující mazlíček a od Ády si nechá líbit skoro všechno. Pouze při nadměrném ošetřování odchází z jejího dosahu, protože lepení náplastí a obvazování vážně nedává. Nedivím se.

Ovšem pokládám si otázku, zda je chování mé dcerky obrazem mým, či signálem, že třeba ještě úplně nezpracovala fakt, že se nám rodina rozrostla a potřebuje pocit kontroly v aktuálním dění? Kolikrát se strašně moc snaží. Například před spaním, když uklízíme hračky, kdy dle mého úsudku, má každá z hraček své místo, ale Áda vše vnímá poněkud jinak, po svém a uklízí je jinam. To neznamená, že je to špatně, jen se nenaplnila má představa. K tomu krásně mluví pan Jaroslav Dušek v rozhovoru: Jak komunikovat s dětmi. Vlastně dělá to, o co jsem žádala, ale svým způsobem.

Nejprve jsme s manželem užívali "počítací metodu". Setkala jsem se s ní při práci ve školce. Aplikovalo ji mnoho rodičů a proto mi na takovém postupu/výchově/chování - říkejte tomu jak chcete, nepřišlo nic divného. Říkala jsem si v duchu, že je to v pořádku, že se "TO" přece tak dělá, ne? V zásadě jde o to, že dítěti sdělíte, co požadujete, vysvětlíte proč, ověříte zda rozumí tomu, co říkáte a čekáte. Pokud se dostaví vzdor, vysvětlíte znova proč to potřebujete a pokud není účinku, oznámíte, co bude následovat, až napočítáte do tří. Pokud se pořád nic neděje TAK JAK CHCETE (slyšíte, to už značí přesilu) realizujete úkon, který jste avizovali dopředu.

Příklad:
Tady jsou tři trička, potřebuji, aby sis jedno vybrala a oblékla. Budeme odcházet k paní doktorce. Dobře?
Dítě přikývne, ale jinak se nic neděje.
Prosím, vyber si a jdeme, přijdeme jinak pozdě, musíme k paní doktorce. (OK, to už je trochu naléhání)
Nechci!
(A situace se stupňuje) Obleč se, odcházíme! Buď si vybereš, jinak až napočítám do tří, vyberu sama a obleču ti ho!
Neee!
Jedna
Nééé!
Dva
(V tom lepším případě se už obléká, dá-li se to jako lepší případ nazvat).
Nechci! Ne, nééé, ne!
Tři
Popadnete triko a cpete do něj dítě. Které vztekající a uřvané, doslova vystrčíte ze dveří bytu, abyste se teda vypravili včas.

A? Kdo z vás si položil otázku, jestli jste vybraly vhodná trička k výběru? Co když se ani jedno v tu danou chvíli prckovi nelíbí a favorit leží ve skříni? HA!
Přešla jsem nyní k systému, kdy vezmu židličku, postavím ji ke skřínce, kde má Áda oblečení a požádám pouze o to, aby se oblékla, popřípadě doplním, jaké je venku počasí. Zatím jsem ve fázi zkušební, kdy testuju sama sebe, jestli vydržím a nevybuchnu vzteky,když, než se dcera došoupe ke skříni, třikrát pohoupe panenku Mimi, rozloží lego a asi dvěstěkrát přenese svůj kufřík s doktorským vybavením. Většinou konáme výpravy na hřiště nebo do krámu. Stále se učím odhadovat časovou rezervu.
Řekla bych, že už nyní snaha nese ovoce. Potěšilo mě, když i Áda začala míň počítat.
Byla jsem v koupelně, když začala Ciri plakat a Áda si užívala dívání na díl Doktorky Plyšákové a fačovala zrovna svého dinosaura. Místo jekotu a počítání, najednou ticho. Když jsem ve spěchu vyběhla z koupelny, našla jsem Ádu sedět v křesle s dinosaurem vedle sebe a intenzivně houpala postýlku s Ciri.
"Mamíí, Cimi.. Ehhh Ehhh!" naznačovala pěstičku u oka slzičky. "Já houpu." kývla, usmála se a houpala dál.

Měla jsem v tu chvíli pocit, jako kdybych narušila vzácný moment.

Krůček zpátky, nebo vlastně kupředu

Poslední kontrola znamenala začátek přípravy nástupu do nemocnice. Verdikt zněl tenotomie. Jelikož levá nožka, přes veškerou mou snahu v utahování pásků, vyjížděla z botičky dlahy ven, byla operace nezbytná. Stav druhé nohy je o něco lepší, ale jelikož je třeba zasádrovat po operaci i druhou nohu (jednu zvlášť prostě nezadlahujete), nebylo nad čím moc přemýšlet. Operované byly obě šlachy v jeden den. 

Možná to teď vyznívá, že se jedná o velký a zdlouhavý zákrok, ale opak je pravdou. Jedná se o operativní prodloužení Achillovy šlachy naříznutím, které musí být precizní, ale netrvá nijak dlouho. Navíc je ranka veliká jako tečka, či maximálně délky sevřené spony do sešívačky. Alespoň tak mi to bylo řečeno, protože Ciriiny patičky jsem po operaci neviděla, neboť má na obou nohách sádry a na sále jsem být z pochopitelných důvodu, nemohla. 

Ve video vstupu zaznívá, že příjem byl velice rychlý. Opravdu tomu tak bylo, jelikož jsem den předem telefonicky ověřila, zda s námi na hospitalizaci počítají. Je potřeba v nemocnici s miminkem zůstat přes noc, kvůli kontrole otoků nožiček. Fajn je, si s sebou vzít něco svého k jídlu, protože nemocniční strava je sice poživatelná, ale "srdce z ní zrovna neplesá". Také si připravte zábavu sami pro sebe - v mém případě jsem natočila vstup, přečetla časopis, vyluštila křížovku a vyplenila půlku svého doneseného sladkého dopingu. Pokud jste spíše chodící typ, sestřičky vás rády pustí ven třeba na kafe. Nicméně je to nekonečně dlouhých čtyřicetpět minut. 

Když mi Ciri přivezla sestra zpátky, spinkala. Byla jsem upozorněna, že mám hlídat možné i barvu sádry v okolí patiček a kdyby se mi cokoliv nezdálo, mám zavolat sestru, nebo přijít. Díky tomu, že jsme na pokoji byly sami, jsme noc zvládly poměrně klidně. 

Vše proběhlo tak jak mělo. A za tři týdny se na Bulovku vrátíme na sundání sáder. Měla jsem velké obavy a stres, moc mi pomohlo tyto pocity sdílet v komunitě na Facebooku, kde jsem nasbírala informace a hlavně podporu od rodičů, co s dětmi tenotomii absolvovali. Vřele doporučuji všem rodičům, kteří zažívají obdobné momenty, co my, aby se přidali a nebáli se v uzavřené skupině lidí o stavu svého dítěte mluvit.