Kouzelné botičky

Přišel pátek. Z nervozity jsme byli na místě už o dvacet minut dříve. Získala jsem informaci, že nasazení dlah trvá kratší dobu než sádrování a proto Áda s tatínkem nikam neodjeli. Celá na trní, jestli je budu muset volat k placení dlah jsem ani nestačila vnitřně prožívat sundávání sáder a koupání. Ačkoliv Ciri celou dobu ječela (jako obvykle), měla jsem v uších hlucho a říkala si, že se žádné faux pas konat nebude! Mám přece pod kočárkem náhradní řešení, kdyby něco.

Díky spolku Achilleus totiž funguje půjčovna dlah! No, ano! Pokud by dítko potřebovalo jinou dlahu, jinou velikost nebo jen vyzkoušet nějaký model, než rodiče koupí vlastní, může se mu zajistit půjčení. Za poplatek. Samozřejmostí je, že pokud už dlažky dítko nepotřebuje, zase je v pořádku vrátíte.

Sestřičky mě poslaly opět na protetiku, kam jsem jela, vědoma si domluvy, že "nemám zapomenou měřené dítě". Zrovna někdo přede mnou jedny dlahy vyzvedával, zapomenuvší si své měřené dítě ve vyšších patrech a dostával lidového "sprďáka". Mezitím, konečně klimbající, Ciri zcela probudily rány z ambitu, kde stěhovali zřízenci těžké kovové postele a spustila ryk na celou chodbu. Začala jsem kojit. A když zákazník ze dveří vyšetřovny odešel, kojila jsem pořád, však dítě si žádá. 

Zanedlouho vystrčila sestra hlavu z ordinace, usmála se a prohlásila: "No jooo, prsooo! Tak já budu tady za rohem a pak řekněte, až bude hotovo." 

A jak to tak je, když se začne krmit, z chodeb se stává Václavák.

"Ta baští!"

"Hmm, sváča."

"Dej si maličká!" 

"Ta si cmuká." (Cože dělá?)

A já se culila jak měsíček na hnoji a kojila dál... Dle slov ženštiny za dveřmi "hotovo" zanedlouho bylo, ale sestra pořád telefonovala.

Když jsem vstoupila do místnosti, nejprve mě vyzvala, ať miminko položím na lehátko. Pak poměřila znovu nožičky a ramínka, dotáhla imbusem šrouby v rozchodu tyče, vybrala botičky.

"Budou vám stačit ty nejmenší."

Kývla jsem.

Vyfasovaly jsme botky s označením 00 na patičce. Plus jednu zacvakávací tyč a prý: "Alou nahoru, tam vám miminko zapásají. A tady prosím třikrát autogram a vaše telefonní číslo." 

Polilo mě horko. Polkla jsem a vyřkla dotaz: "Kolik platím?"
Protetička lišácky mrkla: "Platí vám to pojišťovna, mladá paní, nedělejte si starosti."
"Opravdu?"
"Opravdu. To, kdyby byla potřeba každá botka jiná, byla by to trochu potíž, ale máte, na štěstí, obě stejné."
"Aha a na co potřebujete mé telefonní číslo?"
"Kvůli ověření." začala se hlasitě smát. "Občas ověřují, jestli nejsem stonožka, když rozdám tolik botiček." Najednou tvář sestry změnila výraz.
Před vyšetřovnou seděl na sedačce zákazník, co před chvilkou odešel (a znovu neměl měřené dítě!).
Jejej. Pomyslela jsem si.
"No, už bych vás tu neměla zdržovat, nahoře vás čekají." řekla žena směrem ke mě a pak se přes brýle na nose přísně podívala na muže venku. "No, pojďte, pojďte. Nesedí, nebo co? A kde máte..."
To už mi cinkl výtah a ujížděly jsme s Ciri vzhůru za paní doktorkou.
(Později jsem se s pánem na patře ještě potkala. Když se vracel z protetiky. Měl výraz jako kdyby nesplnil domácí úkol. Paní protetička je přísná ženština a mít notýsek, měl by dozajista černý puntík...).

Paní doktorka mi vysvětlila, jak nožky do dlah patří a na co si dát pozor (najdete v dalším příspěvku na blogu). V krátkosti řeknu, že - pásky si musí postupně tak zvaně "sednout", takže se nebojte dotahovat a dotahovat, aby nožky z dlah nevyjížděly. Do dlah si s sebou připravte ideálně hladké celobavlněné ponožtičky pro miminko, s délkou do půle lýtek, bez aplikací a obrázků (hrozí otlaky). A připravte se na fakt, že je musí, opakuji MUSÍ, mít 23 hodin denně, dozajista do další smluvené kontroly.

Báječná zpráva pro rodiče je: NENÍ TŘEBA BÝT VE STRESU, MINIMÁLNĚ PRVNÍ DLAHY JDOU NA POJIŠŤOVNU (tedy pokud pojištění jste - nevím jak to chodí u cizinců).

Tak přeji hodně zdaru, až budete střídat sádry za dlahy. 

Jak jsme se shodli s rodiči kloučka, co má v léčení jen jednu nožičku - dlahy jsou báječné poznávací znamení.