V posledních dnech Áda rozvázala. Nejen jazyk, ale i pomyslný pytel s dovednostmi. Dokáže spoustu věcí sama. Od vytahování krabic s hračkami z police (a to i těch těžkých), tak i vyšplhat do závratných výšin pro to, co si usmyslí, že zrovna potřebuje. V cestě jí nestojí nic. Vše, co by mohlo bránit touženému výsledku odsune, odnese, odšoupne, zkrátka odstraní. Jen Odeta občas halasně mňouká, když ji táhne za nohu pře celý obývací pokoj, protože si dáma zrovna klidně překáží v trase sunutí jídelní židličky zdárně dotlačené až z kuchyně. Přesouvání nábytku, schodkové konstrukce z naskládaných stoliček, krabic, či košíků na hračky, má hotové během několika minut. A leze se.
Většina z vás by asi řekla: "Matko, buď ráda! Vidíš jak je samostatná!?" Jenže on je to někdy opravdu adrenalin, až hra o infarkt z toho, co vymyslí. Zatím se naštěstí jen jednou zašprajcovala mezi sloupky starého škrabadla pro kočky a nešla se vyndat. Též mám dojem, že čím kratší časový úsek má na tvorbu k dispozici, tím je kreativnější.
Další um, který na rozdíl od předchozího pilně trénujeme je "umění dojít si na nočník". Nu, daří se, i když včasné usednutí zřejmě komplikuje fakt, že máme doma pouze jeden nočník, který se přesouvá kam je zrovna třeba. Áda sice zahlásí: "čííí", ale než se dojde pro hrnec, je dokonáno.
Často se i ptám: "Ádo, chceš na nočník? Čůrat, bobek?" (mám strach, abych tak brzy nezačala oslovovat i manžela, když se zouvá mezi dveřmi dorazivší z práce).
Právě včera mi na takovou otázku odpověděla: "Ne ne, mamí, eee." A zmizela kdesi z rohem do kuchyně, kde v misce vařila magnety s obrázky psů a koček a krmila jimi plyšovou krávu...
Maminka si zatím po dobrém obědě na chvilku sedla na gauč...o pár minut později Áda proběhla okolo směrem do ložnice bosky, táhnuvší za sebou punčochy nepěchované magnety. Doletěla k futrům obývacího pokoje, vyklonila se zpátky a prohlásila s úsměvem od ucha k uchu:"Bobo, bobo!"
"Šup Ádo na nočník!"
Áda zakroutila hlavou a poklepala si na plenu.
"Dobře no, tak příště řekni dřív a musíme tu plínu teda přebalit. Potřebujeme i podložku a ubrousky."
Áda zatleskala, běžela pro plenu. Vrátila se do ložnice pro podložku. Při transportu ubrousků se ale cosi zvrtlo. Od stolu na mě mávala hnědá ručička: "Mami dobý, bobo pa!"
Koukala jsem jako puk, než mi došlo, co se stalo. Na co přebalovat, když se dá bobo vyndat. Rozpliznout a..."Kde je bobo?" startovala jsem zrychlením z nuly na sto do ložnice. Kde je? Kde je? Jímala mě panika a fantazie pracovala na plné obrátky. Rozmazání -skříň-koberec- postele-kam šel?
Než jsem se vydováděla, Áda si nezúčastněně k mé panické aktivitě (nejspíš jednou rukou, protože nic neušpinila) rozložila podložku, vybalila několik ubrousků a lehla si. "Mamííí!" volala z obýváku. "Mamííí bobo, jo jo." klepala na plenu.
Zpocená až na zadku jsem přebalila chechtající dítko. Uklidila celé nadělení a padla na gauč. V noci jsem měla noční můry z číhajícího bobku někde za skříní. Jak se píše na konci některých hororových knih: Co když tam je?
Ať žijí dostihy!
