Konference inovativního vzdělávání

Máte-li možnost přijďte si rozšířit obzory.

Rekordy v Mirakulu

V sobotu jsme vyrazili na výlet do Milovic u Lysé nad Labem. zúčastnit se o překonání rekordu v počtu rodičů nesoucích své dítě na těle, neboli v šátku či nosítku. Sešlo se neuvěřitelných 457 rodičů! Rekord byl překonán víc než o stovku osob!

Bylo též báječné vidět tváře z facebookových stránek naživo, i když mým největším úspěchem bylo opětované zamávání celebrit "nosícího světa" většinou z opačné strany atria, než sem stála já s Ádou. 

Pokus byl i o překonání počtu dvojčat a vícerčat na jednom místě a v počtu bubnujících osob. Krásnou reportáž si můžete rozkliknout zde

Ádu nadchly houpačky, klouzačky, dančí za plotem, u koz se jí nelíbilo a nejvíce si lebedila v pískovém doskočišti, kde zasedla na délce skoku rysa. Šly jsme asi milionkrát desítky dřevěných schůdků nahoru a dolu, společně namalovali tričko a  chladily se malinovou ledovou tříští.  Největším dobrodružstvím z aktivit zábavního parku byla závěrečná hra "najdi své auto". Té se však účastní hlavně rodiče. Alespoň u nás to tak bylo, protože Áda zaspala hned po průchodu hlavní branou. 

Příští rok se těším i na vás ;) (Jo a věk dítěte není předem stanoven, stačí jej nést)

Zlomme rekord v počtu nosících rodičů!

V loňském roce jsem chyběla a celkem mě to zamrzelo, ale letos si tuto událost roku nenechám ujít.
Pojďte se již tuto sobotu nechat strhnout pozitivní náladou a pokusem zlomit rekord v počtu rodičů s dítky v šátku nebo nosítku  v Milovickém Mirakulu!

Zlomme rekord!

Registrace pro vstup zdarma zde

(do 19.8.2016 do 15h)

Proměna v čerta

Předpověď počasí na tento byla báječná. Hned dopoledne jsme děti vzali ven a zahradu. Houpaly se, smály, jezdily na odrážedlech, škorpily se, stavěly z písku. Idylka skončila přesně v poledne. Ačkoliv jsme ven vyšli mezi prvními, zdržovali jsme oběd všem ostatním. 

"Nejchci! Nepůjdu! Nééééé! Bééé!" a už to jelo. Malý školkáček se svalil na zem a mlátil kolem sebe. Nejednalo se o epileptický záchvat, ale o velmi silný projev vzteku. Bezbřehé emoce smýkali klučinou tam a zpátky, stejně rychle, jako rozrýval čerstvě posekaný trávník na pozemku školky. 

Když situace nastala poprvé, neměla jsem ponětí co dělat. Snažila jsem se jen mluvit, uklidňovat, přesvědčovat, snažila se najít jméno mého úkonu, který potíž způsobil. Pojmenovat emoci, která probíhala. Do tohoto momentu jsem nečetla žádnou knihu o podobných situacích. Po patnácti minutách se klučina celý od bláta zvedl, prohlásil: "Mám hlad!" a spokojeně odkráčel do nitra budovy, jakoby se nic nestalo. 

Při druhém záchvatu přišla na kontrola. Od té chvíle jsem musela vždy dítko odlepit od země a chtě-nechtě jej dostat za dveře dřív, než obyvatelé sídliště, kde školka stála, vypadnou z oken a balkónů zvědavostí. Bylo mi řečeno, že musím dbát dobré pověsti instituce a nemůžeme si dovolit, aby se říkalo, že "učitelka nezvládá svěřené děti".

Vztek prcka se stupňoval a promítal do úkonů, jako házení věcmi, nebo bití spolužáků. A já tajně doufala, že u mého dítěte, potažmo dětí, takovou situaci nikdy nebudu muset řešit.

Nikdy neříkej nikdy!

Vyjela jsem a Ádou z lékárny. Ano, slyšíte dobře, vyjela. Áda se poslední dobou ráda vozí v kočáře, mající také jiný název golfky. I když jsou poměrně lehké a skladné, vracím se z každé vycházky splavená a unavená, zatím, co Áda má v zadečku vrtuli a po vytažení z kočárku lítá po bytě sem a tam. Přestává mi fungovat i návštěva hřiště, kdy se dcerka alespoň milostivě pohoupe a pak se sápe zpátky do svého přibližovadla. Pro návrat ke hře nepomůže nic.

Asi deset minut princezně trvalo, než vybalila právě koupený dětský čaj a dostala se k jednotlivým sáčkům. Běžně stačily k zabavení na cestu dva. Do každé ruky jeden. (Když nepočítám panenku, knížku, křížaly, nebo v celku oblíbenou činnost - zkoumání, co má máma v kabelce). Áda však chtěla víc! Zanedlouho zjistila, že sáčky báječně lítají.

No matko, to jsi nevymyslela nejlíp!

Vzala jsem krabičku  a snažila se vysvětlit, že v městské hromadné...(a už to začlo!) dopravě, se nic házet nemůže...ani jsem tu větu nahlas nedokončila. Usměvavá princezna pustila řev, jako když ji na nože berou! 

"Wuááááá!!!" minimálně třetí oktávou na celé kolo. 

Všichni cestující se otočili jako jeden. Armáda očí ale nesledovala vzpínání a pracné škubání malých ručiček za pásy kočáru. Všichni se dívali na mě! 

Nepomohlo mluvení, snaha vrátit krabičku čaje do Ádiných rukou, ani pokus zaujmout něčím jiným.

Na jedné stanici přistoupil takový dav lidí, že jsem pomalu vzdávala i myšlenky na opuštění vozu. Stále zbývaly tři stanice.

Nádech v poločase. "Wuááá!!! Hek hek hek!" jelo na novo a paní vedle nás si odsedla s výrazem, který by mohl profesionálně strašit děti.

Zpocená až na zadku, jsem vysoukala kočár ven. Najednou klid. Pod stříškou ani hláska. Dvě uplakaná očka na mě tázavě koukala. Mimochodem je zajímavé, že když se dítko usmívá, nikdo mi pomoc s kočárkem nenabídne, ale ječící dítko chtějí vystrčit všichni, takže se i pomocná ruka najde. HA!

"Museli jsme vystoupit." oznámila jsem suše. "Dál budeme muset pěšky."

Nabídla jsem dcerce pití a poté vyrazila tlačíc kočár kupředu.

Nejdříve jsem si pomyslela, že se malé třeba někdo nelíbil, a proto tolik řinčela a plakala, či jestli nemá okem neviditelnou bolest. Ale jelikož jsem před chvílí dorazila domů zpocená až na zadku s parádní fanfárou mého rozkošného protivouše, uvažuji o tom, jestli období vzdoru nezačalo o maličko dříve. Dle slov jiných maminek, jde dělat jediné - VYDRŽET.
Nejvíc mě asi překvapila moje máma, která mi s úsměvem sdělila, že já jsem už v Ádině věku stála pod ledovou sprchou, v bačkůrkách! Brrr! Ačkoliv jsem částečný zastánce této, poněkud invazivní, metody schlazení, dcerka je ještě příliš malá. Nemohu dítko, které je v období, kdy stoprocentně spoléhá na maminku (na oba rodiče) úplně se vším popadnout a provést něco takového! Když by hysterie přetrvávala do vyššího věku, kdy už chápe a cíleně koná, pak ano, ale v tuto chvíli bych se nemohla podívat do zrcadla. Je to zkrátka neomluvitelné pro mě samotnou. 
Proto pročítám internetové stránky a hledám, co by mohlo ještě více dopomoci ke zvládnutí oboustranně náročných situací. Všechno, jak konám já jako rodič, dozajista přejímá i Áda. Věřím tomu, že podvědomě si všechny vzorce řešení problémů ukládáme, abychom je později mohli sami využít ve svém vlastním životě. Taky nedokážu autenticky vyprávět svůj první zážitek s ledovou sprchou, ale uvnitř tam někde je. Za přečtení rozhodně stojí dva články, pojednávající o skutečnosti, že často po dětech něco chceme, ale zapomínáme na sebe - jak se chováme a co tím dítěti říkáme.

Článek Martiny Hanáčkové, lektorky programu Radost s dětmi zde
Článek o tom, že se vyplácí říkat dětem pravdu Anety Boučkové zde