Některé pohledy je možná lepší si ušetřit. Přesně s takovým dojmem jsem se vracela z víkendového výletu. Ale to jsem ještě netušila, že přijde nezapomenutelný týden...
Pondělí
Borik se rozhodl posvačit asi pětinu tašky ořechů, které jsme dostaly od pradědečka. Skořápky byly doslova všude. Přes zametání, vysávání, vytírání a lovení skořápek všude možně, stále nacházím nové a nové, ačkoliv jsou ořechy už dávno uklizené ve sklípku. Borik si zamlsal a možná si je jako veverka někam ukryl. Ostatně, zrzavý je na to dost. Obdivuji, s jakou elegancí ořechy louská. Možná si bych si ho na příští Vánoce najala jako brigádníka, kdyby všechna ta jadérka nesežral.
Áda se konečně potápí!
Úterý
Senzační den. Vstávaly jsme nesmírně brzy. Ádě se jednoduše spát už nechtělo. Od rána mi padaly hrnce, vybublaly těstoviny a zavřela jsem kočku v koupelně (a pak jí panicky hledala po bytě, zatím, co si madam v klídku ležela v umyvadle). Navíc jsem hodinu před odjezdem na plavání zjistila, že jsem si zapomněla oholit nohy! "Wuááá!" Věřím, že mě ženy pochopí, jaká je to panika, když máte místo hladkých lýtek z reklamy, na nohou "chlupaté křoví". Hrůza děs! Zapásala jsem malou do sedačky, dala jí hračku a pustila vibram. Směje se, supr! HOP do vany! No, doslova jsem do vany padla. Jenže obličejem. Ten si holit nehodlám!
Stíháme? Vše v limitu. Ještě honem na záchod. A šup! Vykulila jsem oči na Ádu, Áda na mě. V té rychlosti jsem totiž zvedla poklop záchodové mísy i s prkýnkem a sedla si do mísy! "Néééé!" zaúpěla jsem. Vyběhla jsem s nahatým zadkem zase do koupelny.
Áda se smála a tleskala nadšením: "Máma pupuuu." Co to znamená, raději nechci vědět...
Na plavání jsme dorazili sice včas, ale já celá říčná. Možná proto, že jsem se tolik nestresovala z toho, jak bude vypadat plavání, ale z cesty, se nám podařil báječný pokrok! Áda se konečně potápí! 3x Hurá! Velkou zásluhu připisuji tatínkovi, který, dle rad lektorky, pilně trénuje polévání hlavičky vodou z kelímku. Zkrátka, mě tento úkol asi nešel optimálně plnit.
Středa
Po příchodu do krámu jsem zapomněla, co jsem chtěla koupit. Seznam zůstal taky doma. Nejspíše jsem vypadala zoufale, jelikož se mě tři "asistentky prodeje" zeptaly, zda mi mohou s něčím pomoci, nebo jestli hledám něco určitého. Kde jsou, když je opravdu potřebuji? Zalezlé ve skladu...Než jsme přišly domů, Boro rozkousal sadu dřevěných kolíčků. No, ořechy jsou ve sklípku, tak potřeboval adekvátní náhradu.
Čtvrtek
Byl prazvláštně klidný. Ovšem, již jsem poučena, že pokud je někde dlouhý a až idylický klid, právě se nacházíme v poločase tvořivosti. Nespletla jsem se. Po vysátí, vytření a uklizení celého bytu, jsem našla dítko šťastně trhající toaletní papír. Kde k němu přišlo? Nevím. Marně jsem tápala v paměti, jestli jsem jej někam neodložila já. Smála jsem se, Ádu vyfotila a trhala s ní. Možná řeknete:
"Maminko, to ale nebylo výchovné!" Kašlu na to, jestli bylo nebo ne. Radostný smích mě pohladil na pochroumaných nervech. Společně jsme pak prostor uklidily. (
P.S.: Nyní Áda s oblibou trhá papírové kapesníky a nosí mi kousky, kdybych chtěla taky...)
Pátek
Tento výjimečný den patří panu pošťákovi, spíše logice celé poštovní společnosti u nás. Každý pátek, asi abych nezapomněla, že máme urnu stále velmi blízko, chodí šest let zesnulému - nyní již -pradědečkovi pošta. Tentokrát píše banka, firma Efekt s nabídku pracích prášků a zahradnictví U Krakonoše. No, co kdybychom přece jen objednali, že? Je marné volat na linky a opakovat, že adresát již nežije, či mailovat naskenované parte. Alespoň máme letáky na šlupky od brambor.
Víkend
Jsme si užili pospolu, tatínek hned od rána pracoval a opravil konečně hrůzostrašně vyhlížející zeď na chodbě. Snad už brzy budeme tapetovat, protože čas do návštěvy příbuzných se nemilosrdně krátí. Ráda bych už měla chodbu hotovu, abych se mohla pochlubit, jak šikovného manžela mám doma.
Neděle by určitě v duchu romantiky. Už dopoledne jsme se začali trochu pošťuchovat. Situace gradovala tak, že jsem, v legraci,hodila po muži látkovou kuchyňskou chňapkou. Kdybych chtěla, tak se netrefím! Magnetka, původně sloužící k přichycení na digestoř, klepla taťku přímo mezi oči. Vyjekla jsem, Áda nadšeně zatleskala...
Měla jsem docela výčitky. Ale nic nespraví náladu více, jako když potkáte člověka, který "všechno zná, všechno ví a od všeho má sklíče". Poštěstilo se mi tak při odpolední vycházce s přáteli. Přátelé pozvali přátele a radost byla na světe. Pro mě takřka neznámá slečna měla na všechno odpověď. Cokoliv jsem řekla, nebylo dost dobré, sdílení zkušeností vyšlo v poučení pro mě, že ona "to ví všechno přece lépe." Naprosto mě odzbrojilo tvrzení, že všechny děti, které se narodí s porodní váhou pod 2600g mají poruchu růstu. Další snahu o rozhovor jsem vzdala. Nejhorší v ten moment bylo, že jsem se podívala do zrcadla a položila si otázku: Byla jsem stejná? Slečna není vdaná, nemá děti, stará se víceméně sama o sebe, ale rad má plnou pr...pusu...Jak asi viděli v podobném období lidi mě?
Zažili jste někdy takové setkání?
