V sobotu jsem nenadále vyrazila s Ádou na jednu z předvánočních akcí. Před první adventní nedělí se v Toulcově dvoře (v Praze) konal zábavný den pro děti i rodiče nazvaný "Mikulášský jarmark". Nechyběl hudební doprovodný program, výtvarné dílny, prodejní stánky s hand-made věcmi, pečená trdla, vůně medoviny a horkých jablek či kaštanů. V rámci veselí jste si mohli za malý poplatek vyfouknout svojí skleněnou bublinu, nebo namalovat ozdobnou kachličku z pálené hlíny, či vyrobit jednoho z tradiční trojce z vařečky. Mezi návštěvníky se proplétali pohádkové bytosti z knih Kašmir Huseinović, svaté Lucie, andílci (i z řad příchozích dětí) a nechyběli čerti!
Áda živého čerta viděla poprvé. Doma jsem o nich mluvila, ale ani obrázek v knížce jsem jí doposud neukázala (pokud nepostřehla obrázek na mobilu, když volá babička). Řekla jsem, že chodí s Mikulášem a Andělem jednou v roce a společně oceňují dárečkem celoročně hodné děti a čert obdarovává uhlím zase děti zlobivé. Odnášením do pekla, a dalšími záležitostmi jsem dcerku nestrašila. Ostatně, trauma nebo infarkt vlastnímu dítěti způsobit nechci. Vyvstala mi ale otázka, zda se čerta nebojí jen děti, které o sobě vědí, že zlobily. Proč zažívají ten obrovský strach z bytosti, která jim není nebezpečná, ani ohrožující, jestliže mají svědomí čisté? Musím zapátrat v chytrých knihách, kdy se dá s jistotou říci, že se u dětiček rodí svědomí. Je-li to ale ve vyšším věku, proč mají strach? Fakt je, že jedna známá dotáhla historku o vodníkovi k dokonalosti takovým způsobem, že její vnouče nevleze ani do brouzdaliště, natož do tmavé rybniční vody.
Zrovna jsme šli kojit do zázemí pro maminky a miminka, když se pekelníci chystali na scénu. Áda si mohla ze šátku zvědavostí hlavičku vykroutit, přitom mě donutila za bujarého pláče vzdát stání ve frontě na pohankovou palačinku. Místo leknutí, zkoumavě sledovala skotačící trojici čertisek s chrastícími řetězy a pytli. Než jsme vstoupily do útrob domku, stačila se na všechny ještě kouzelně usmát. Takže vlastně nezlobí...
Po naplnění potřeb dítěte, jsem si šla opět stoupnou zpátky do fronty. Náměstíčko se zaplnilo lidmi a u stánku stáli jen tři nadšenci. "Budu tentokrát hnedka na řadě" mnula jsem si předčasně ruce. Dcerka byla již spokojená a poslouchala koledy znějící z jeviště. Záhadně došlo těsto..."OK, asistentka stánkaře šla s kyblíkem pro další...budu v klidu čekat."
"Mami, Klárka, Martin a Tonička chtějí taky palačinku." přihopkala malá holčička k paní přede mnou. "A táta si tu horkou méďovinu dá." předala celý vzkaz a hopkala zpátky.
"Počkat, cože?! Vždyť se peče jen na dvou pánvích!" jímal mě vztek. A pán ještě o místo dřív v řadě bere taky alespoň tři kusy... Zatím, co kamarádka, která se rozhodla pro obyčejnou variantu palačinky, už dávno koupi snědla, já tu budu stát další tejden!
Nebyla jsem daleko od pravdy...Program skončil, dav se pomalu rozcházel, Áda usnula, Jakub volal, že již je připraven nás vyzvednout...Já stále čekala na tu svou sváteční pohankovou palačinku!!!
Když konečně přišla řada na mě, zkřehlými prsty jsem zaplatila kovovou padesátikorunou objednávku jednoho kousku s Nutellou...."no co, po hodině čekání si ten palmový olej dopřeju."
Načež přiskotačily dva čerti s Mikulášem a spustili: "Áááá! Tady máme hříšníka!"
Mikuláš s rozpadajícím se vousem pokračoval:"Že tě stánkaři ihned odneseme do tepla!"
"Tak to ne!" začala jsem zhurta. "Teď ne! Konečně jsem na řadě!" Nasadila jsem nebezpečný výraz s povolením zabíjet. "Už tu frontu čekám podruhý!"
Čerti mírně znejistěli, ale Mikuláš se nenechal vyvést z míry. "Dobrá, dobrá. Ale víš stánkaři, že všechno na tebe vím!?"
"Víš? Co víš? Já jsem byl celej rok hodnej!" Usmíval se stánkař. A špachtlí čechral mojí palačinku. "Chcete tam i skořici?"
"Ne, děkuji." odpověděla jsem hbitě.
"Tady v hříšné knize se píše, že čůráš do umyvadla stánkaři!" chechtal se Mikuláš a mával knížkou v novinách. "To kdyby jste tušila, mladá paní, tak si tu nic nekoupíte viďte?" přísně dodal.
"Možná ne, ale teď už tu palačinku mám placenou." pokrčila jsem rameny.
Stánkař popadl pytlík se skořicí, posypal palačinku, hojně namazal lískooříškovou pomazánkou a nabídl mi ubrousek."Tak tady je. Hezké svátky."
"Tak přeji, na shledanou." Sebrala jsem tácek s palačinkou, vykašlala se na reklamace a prchala k vratům dvora.
Obávala jsem se, že mi muž v autě zmrzne. Opak byl pravdou. Sice krásně vytopil auto, ale při vyvazování miminka ze šátku mi dvěma mocnými hlty uzmul skoro půlku vydařené palačinky. "Je pohanková a moje!"křičela jsem marně.
"A moc dobrá! A nezbuď miminko." ozvalo se nazpátek.
Než jsem nastoupila do auta, dupla jsem si. Ach jo. Jedno tělo, jeden duch...
Těším se, až navštívíme jarmark příští rok v kruhu rodinném. Áda si vyrobí vařečkového čerta a muži koupím vlastní palačinku!
"Baru a nechceš je udělat zítra k večeři, je vážně moc dobrá!"
