28.5.15

Začněte cedulí

Dva dlouhé dny téměř nemluvím. Ádě občas zazpívám, ale to je tak všechno. Definitivní verdikt zní zůstat ve městě. Stěhování do přírody se tímto na neurčito odkládá. Nechce se mi přebírat krabice. Nechce se mi uklízet okolo. Avšak o zábavu mám bohatě postaráno. Pes nám ze stresu a zklamání začal bufetit v odpadcích se železnou pravidelností. Každé ráno, mezi šestou a sedmou hodinou, přeleze oknem na balkón, rozcupuje všechny kartony od mléka, požužlá plasty a pak štěká, protože chce otevřít dveře, místo aby si zkusil rozbít tlamu skokem do okna. Rozumím mu. Mám neodolatelnou chuť roztříštit několik kusů zůstatkového porcelánu, který byl určen do výbavy pro nové nájemníky. Vybít si vztek. Brzdí mě jen snaha neděsit si miminko. Řekla bych, že Áda stejně všechno ví. Hodně mi povídá a uklidňuje svým: „Awww, awwwmmm, awsoww.“ Usíná mi pravidelně v šátku a dokonce několikrát usnula v bublině (anatomický polštář pro kojence) na stole.

Prababička odjela. Chodím se ven jen tak courat, nebo jsem celý den doma. Vesměs vyjde všechno nastejno. Sedím v kuchyni, zírám na panelový dům naproti, zatím, co dcerka spí, nebo brouzdám internetem. Malinko si kysnu. Jestliže existuje poporodní deprese, musí zaručeně existovat i „nestěhovací“. Jen možná není v žádné knížce.

V otrávení nemůžu zůstat věčně. Nedokážu se dlouho nudit, ani „psychicky zahnívat“. Pro pocit přísunu energie si vařím pseudo kafé Caro s nulovým obsahem kofeinu. Na trhu nápojů celkem dobrý vtip. Závidění hodné je pouze to, že ho lze vypít litry na rozdíl od kávy pravé. K obecné potěše má opravdu a pouze pocitový účinek (možná už se opakuji). Při hledání jiné činnosti, včetně nalezení střihů a zjištění, co mi ještě chybí k šití, jsem měla neodolatelnou touhu odměnit se „bolestným“. S ohledem na miminko bych se cítila velmi sobecky, kdybych si vybrala něco drahého a jenom pro sebe. Při čtení na internetu jsem objevila nádherné cedulky. A po trošce pídění našla kontakt na velmi nadanou výtvarnici Věru Janákovou. Výtvory jsou krásné! Neodolala jsem a objednala netradiční popisku na vstupní dveře bytu. Nadchlo mě, když mi paní Janáková sdělila, že dokáže vytvořit motiv tak zvaně „na míru“, ať si navymýšlím cokoliv. Poslala jsem téměř obratem zprávu obsahující fotografie našich domácích miláčků, s manželem se domluvila, co chceme na dveřích mít napsáno a netrpělivě očekávala výsledek.


Balíček mi doručoval pošťák nadvakrát (poprvé jsme nebyli k zastižení). Stálo za to si počkat. Natlučením obrázku na dveře jsme s jistotou „DOMA“! 


24.5.15

Není plena jako plena (testování Baby Lucy, suchý zip)

Výbavu jsem sháněla všemožně, též na internetu. Pomohla mi podpůrná skupina pro „látkování“, do které jsem se dostala díky své kamarádce Evě. Zde jsem měla možnost pročíst záznamy o mnoha zkušenostech maminek, které již látkové pleny celodenně používají. Zároveň vybrat za pomoci odbornic typ, který mi bude nejlépe vyhovovat. Dokonce jsem zde realizovala obchod. Nakoupila jsem šité pleny Baby Lucy.

V současné době se mi k užitku sešly tři varianty kalhotkové pleny. V zásadě se jedná o verzi ušitou z bambusového froté, pak novou a starší z barevného flanelu. Velikost XS-S, nebo také pro dítě od 3,5Kg až 8kg. Pro dnešní přiblížení jsem si vybrala typ na zapínání suchým zipem. Pořídit můžete též kalhotkovou plenu celou na zapínání plastovými druky. Na všechny uvedené kalhotkové pleny je nutné použít nepropustné svrchní kalhotky. Materiály se nežehlí, ani nekartáčují.


Bambusové froté (červená)
Přednost tohoto materiálu je především vyšší savost a také měkkost. Je vybavena jednou vnitřní vyjímatelnou plenou v barvě užitého froté. Snadno se do kalhotek vejde i přídavná vkládací plena milá pro „učůraná“ miminka. Velikost plenky mezi nožkami snadno upravíte plastovými druky (viz. foto vlevo dole). V pase zajistíme suchým zipem, který je našit přímo na lem. U buclatějšího miminka se hůře dotahuje kolem stehýnka, kvůli nižšímu vykrojení otvoru pro nožičku. Pereme na šedesát stupňů. Při praní je nutné použít aviváž, nebo formu změkčovadla, jinak je froté tuhé při zapínání a miminku nepříjemné kolem pasu. Dále je dobré prát pleny z tohoto materiálu zvlášť. Moc rády pouští barvu, tudíž vám bílé pleny obarví například červená dorůžova. Plena je vhodná i na noc. Přebaluji v noci maximálně dvakrát, po třech až čtyřech hodinách, podle frekvence samostatného buzení miminka.

Starší verze barevného flanelu (žlutá)
Střihově je kalhotovka od bambusové pleny odlišná ve výšce pasu. Lem je o něco lépe vykrojen, takže pohodlněji dosedá na boky miminka. Materiál je dobře savý, ale silnější pokakání nezadrží a proteče. Pokud dobře zapnete svrchní kalhotky, nemusíte se bát znečištění oblečení. Barevný flanel je pouze svrchní polovina, uvnitř je flanel bílý. Stejně tak je ušita vkládací vyjímatelná vnitřní plena. Barevná strana se dotýká zadečku, bílá je spodní směrem do kalhotek. Výhoda je jednoznačně středové prošití vkládací pleny po její délce. I když je vícevrstvá, nekroutí se a nemačká. Při vložení pleny navíc jsou kalhotky těsnější i s rozpojenými druky. U menšího miminka to ale nijak nevadí. Zapínaní je umístěno na střed pleny s uchycením na kraj lemu, takže pohodlně dotáhnete i přes větší pupík. Pratelná je do šedesáti stupňů. Při praní je nutné též použít aviváž nebo změkčovadlo, v opačném případě je řasení lemu kolem nožiček drásavé a způsobuje zarudlý otlak.

Novější verze barevného flanelu (vínová)
Ze všech tří střihů nejpohodlnější pro miminko. Zde byly odstraněny nedostatky, ale i některé přednosti. Nová verze například nemá prošitou vnitřní plenu, což mi trochu chybí. Naopak byl vylepšen suchý zip. Na fotografii je vidět, že na levé straně je ušit mírně do středu a na druhé straně je kratší. Šířka se reguluje zapnutím pravé strany dle potřeby podle šířky pupíku. Odpadá tak složité středové štelování zipu, potřebujete-li dotáhnout na každé straně lem kolem nožiček jinak. Zůstaly plastové druky na úpravu pleny mezi nožkami. S kalhotovkou se celkově pracuje lépe. Při praní přidávám kondicionér nebo minimum aviváže. Plena zůstává příjemná na dotek i díky měkčí vnitřní výplni. Plena se dá též dovycpat přídavnou savou plenou.

Kalhotové pleny Baby Lucy pořídíte také ve velikosti M/L, která odpovídá váhové kategorii 8 až 13kg. Nejnovější verzi kalhotkové pleny Baby Lucy Panda plánuji pořídit již ve větší velikosti. Věřím, že kvalitou nezklame.

Medvědometr
V tabulce naleznete hodnocení produktu. Čím více medvědů, tím větší celková spokojenost a kvalita.  Nejvíce lze získat pět bodů.


Doporučuji tento typ plen i pro tatínky, kteří by se klasického novorozeneckého skladu u přebalování báli. Kalhotková plena funguje hodně podobně jako plena jednorázová papírová. S rozdílem, že Baby Lucy vyperete a použijete znovu. Náš tatínek přebalování zvládá s přehledem.

22.5.15

Celebrita

Sobota byla náramná. Tatínek si usmyslel, že půjde pochod Praha-Prčice v délce padesáti kilometrů. Ohromná túra pro mě byla nemyslitelná a pro malou už úplně nevhodná. Zatím, co jsme já a Áda, jakožto odborné hlídačky základního tábora – doma, uklízely před příjezdem prababičky, manžel vzal psa a vyrazil na vlak. Trochu ve stresu jsem řešila, jak návštěvu vyzvednout na perónu. „Pra“ ale vše vyřešila sama. Zakoupila si městskou jízdenku a přijela až k baráku. Ani k zastávce nás nevolala. Dali jsme si výtečnou večeři a netrpělivě očekávali návrat turistické výpravy.

Dorazili až k deváté hodině večerní. Hladoví, vysílení, kulhaví, za to se zlatou botičkou v kapse. Uspala jsem Ádu, našla manželovi magnesium v tabletkách a tenkou deku na spaní, dala obklad na oteklé kotníky a namazala tlapky psovi. Ráno oba vypadali spíš jako po válečném tažení, než po výletě. To byl pohled! Oba dva přetažení. Manžel se posouval přidržováním o nábytek a sotva lezl. Celé dopoledne seděl s kotníky zabalenými v tvarohu. Později přiznal, že ještě nebyl "po porodu" v kondici. Pes si venku při venčení lehnul na chodník a odmítal jít dál. Litovala jsem, že jsem si nevzala ring-slingové nosítko s sebou ven. Představa, že třináctikilového psa táhnu v ruce, mi lákavá nepřišla. Nakonec došel sám. Pomohlo až přislíbení odměny s tím, že jdeme rovnou domů. Prababička mi hodně pomohla s miminkem a postaráním se o mé „muže“ v domácnosti. Zlobila jsem se, jak oba střídali fňukání s hartusením. Po návštěvě lékaře smí manžel chodit v pantoflích i na pracovišti (do běžných bot se stejně nevejde). Ze psa je mátoha a doufám, že se vzpamatuje. Dostal totiž ještě střevní horkost, průjem a blinká na každém rohu.

Když máte doma návštěvu, čas ubíhá jaksi rychleji. Aniž jsme si stihli popovídat (mezi ošetřováním), bylo tu úterý. Čekala nás výprava na výstaviště v Praze-Letňanech, kde jedním z pořadatelů je novopečená prateta. Nikdo by nečekal, že mladá pořadatelka v uniformní halence je pratetou. Já jsem zase nečekala, že naše Áda bude na výstavě celebritou! Podívat se na miminko přišel celý tým firmy, kde teta pracuje. Dozvěděla jsem se, že v den, kdy se Áda narodila, se zrovna ve firmě něco důležitého zadařilo a tak se stala neoficiálním „maskotem“. Dcerka v centru pozornosti zářila. Věřím, že díky častému focení maminkou, se naučila profesionálně koukat do objektivů. Na všech fotkách jí to s pratetou moc sluší! Také jsme měli možnost shlédnout nádherné představení akvabel ve vodní nádrži. Tyto barevně oděné vodní umělkyně na vás koukají skrz tlusté sklo akvária, kde tančí. Je to zvláštnost. Jediná ve světě. Většinou totiž akvabely vidíte jen z vrchu, respektive to, co občas vykoukne z podhladiny bazénu. Dcerce se představení líbilo, dokud hrála instrumentální hudba. Jakmile zpěvačka spustila text, dala najevo, že se jí rušení hudebních nástrojů při práci nelíbí hlasitěji, než byl veškerý zvuk vůbec. Museli jsme odejít. I na tu chvíli to byl rozhodně krásný zážitek. V hale jsme strávili bezmála dvě hodiny. Za celou návštěvu jsem trochu litovala, že jsem Ádě nedala nějaké krásné šatičky na focení. Ten den bylo ale ošklivo, proto jsem ji oblékla do nové zelenkavé semišové soupravy s kočičkami. Uklidnilo mě jen, že jsem dala přednost zdraví před načančáním. Ostatně, stejně nás čeká v červnu profi-focení. Nějaké hezké fotky pratetě určitě pošlu, aby si je mohli dát na firemní zeď.


Protože jsme se vrátili až kolem šesté hodiny večer, počítala jsem, že udělám hodně rychlou, nekomplikovanou večeři. Taťka nás ale překvapil. K večeři uvařil domácí halušky s brynzou. Mňam!

21.5.15

První výlet

Celou dobu sedíme doma, nebo se pohybujme sídlištěm, které už mám prochozené křížem krážem (a i šikmo). Procházky mě samotnou nebaví. Je hezké tlačit kočárek. Jenže když dcerka pláče, mám tendence jí vyndávat ven z korbičky, nebo dobíhám příšerně zpocená domů, a když spí, nudím se. Není s kým povídat. Mám-li ji navázanou v šátku, působím jako pouťová atrakce. Pohoršené, v lepším případě tázavé, pohledy beze slov, jsou všude přítomné a procházku si moc neužiji.

Naplánovala jsem proto na pátek výlet, kterým jsem šokovala i babičku. V jednom dni jsem stačila navštívit centrum Prahy, vyfotit selfie u Národního muzea, vyzvednout bundu u švadlenky a v práci ukázat miminko. Zároveň se tolik těšila, že jsem měla křehké spaní. Na noc ze čtvrtka na pátek určitě nezapomene i můj manžel. V hluboké noci opět štípal dříví. Načež narazil na souček. Lekla jsem se tak, že jsem s sebou škubla ve směru nesoucího se zvuku a vší silou, v zájmu obrany dítěte, praštila. Naštěstí jsem byla rozespalá, tudíž to nebyla taková herda. Jinak bych dozajista svého manžela připravila o mužství. Kdybych chtěla, tak se tak skvěle netrefím! Zařval. Poté se zmateně rozhlížel, odkud rána přišla. Ostatně já také, právě zcela probuzena leknutím. Brněla mě ruka. Pachatel byl odhalen, trpící ošetřen a spalo se dál.

Ráno jsem se vypravovala a ujišťovala, že mi v batohu nic nechybí. Zjistila jsem, že je nafukovací. Tolik propriet najednou v něm dosud nikdy nebylo. Několik dní předem jsem žádala o rady ostatní „nosící maminky“, abych byla připravena na různé situace ohledně chování pražských cestujících a veškerý potřebný materiál na přebalování (jeli jsme v látce) jsem měla s sebou. Kolem půl desáté dopolední jsem již, s Ádou v šátku, nastupovala do autobusu.
Překvapilo mě, když na nás zavolala paní: „Haló! Vy s tím dítětem, pojďte si sednout!“
Usadila jsem se na sedadle s úsměvem a radostným pocitem, jak hezky nám to cestování začíná.  Na stanici metra jsem se ještě ujišťovala, zda má mít Áda, jako novopečená cestovatelka, lístek. Jak překvapivé bylo zjištění, že pokud by jela v kočárku, platila bych šestnáct korun!
„Mladá paní, takhle je jedno, jaké zavazadlo si nesete.“ sdělila mi dozorčí služba metra v kukani.
Tak jsme se já i mé zdarma jedoucí „zavazadlo“ ponořili do útrob podzemní Prahy.
Cestování v městské hromadné dopravě mi připomnělo, jak dlouho jsem nebyla ve městě. Po vyzvednutí šatiček jsem si usmyslela, že dál budeme cestovat tramvají. Chyba. Ani jeden spoj neměl vyhovující trasu. Museli jsme znovu do metra. Cestou k zastávce byla pořízena i hodně nezdařená selfie, kde je za námi vidět obrys věčně opravující se budovy muzea. Tu jsme zvesela poslali babičce.
„No ty si se zbláznila! Pořád sedíte doma a teď tohle?!“ ozvalo se z telefonu.
Přiznávám, že se mě takové vytknutí dotklo. „Dneska máme velký výlet.“ Přitakala jsem a v duchu plánovala výpravu do botanické zahrady.
„Co přebalování?“ byla babička zvědavá.
„Přebalila a nakojila jsem u švadlenky a podruhé mám v plánu totéž v práci.“
„Dobře, dobře. Zavolej, až dojedete domů. Ať nemám starost, mámo bláznivá!“

V práci se Áda moc líbila. Celou dobu krásně prospala v šátku. Vidět kolegyně a známé tváře mi dodalo energii a vehnalo radost do života. Opravdu jsem už rozptýlení potřebovala. Z původně plánované hodinové návštěvy se snadno stala tříhodinová, s přislíbením dalšího výletu domů k jedné z kolegyň. Navíc večer zavolala prababička, že přijede už zítra, místo v neděli. Hurá, hurá! Den navíc! Po příchodu domů jsem Ádu přebalila a společně jsme usnuli u kojení. Bylo nám fajn. Jen jsem nezavolala ani manželovi, ani babičce…

16.5.15

Poznání a kritika

Nastal den očkování. Manžel tentokrát nemohl chybět v práci, takže jsem k doktorce šla s malou sama. Znáte momenty, kdy máte nějakou povinnost. Něco, co musíte udělat, ale nechce se vám do toho? Začnete pak dělat všechno možné. Dokonce, i činnosti, na které jste doposud měli „dost času“. Cokoliv, co přímo nesouvisí s tím, co musíte. Deset minut před návštěvou ordinace jsem skládala prádlo.

Jako učitelka ve školce jsem nechápala, jaký problém mají rodiče s očkováním. Prostě se dítě naočkuje a hotovo. Není-li to tak, smůla, nemůže chodit do školky. Důsledek za rozhodnutí je jasný a přesto vlak nejede. V situaci, kdy taková rozhodnutí mám dělat sama, se stydím za to, jak jsem byla vyhraněná a zlá. Je to obrovské rozhodnutí. Těžké rozhodnutí, které naše dítě ovlivní na zbytek života. Přitom hrajete něco, jako velmi ošklivou verzi ruské rulety. Nikdy nevíte, jak organismus zareaguje na vpravení očkovací látky do těla. Může nastat hladký průběh, možná zvýšená teplota, no a druhou možnost nechci ani domýšlet…Přitom preparátů na trhu je velké množství, ale v ČR jsou dostupné jen některé. Dostanete na výběr třeba jen ze dvou. Tudíž hop, nebo trop. Přes všechnu tu chemii rodič ví, že je nutné chránit své dítě. Chce ho chránit a dát mu bezpečí i vůči nemocem. I já to chci. Manžel je také zastánce očkování. Co nám ale nepřijde fér je postih rodiče a lékaře při neočkování s vyjmutím důsledku pro stát, který do rozhodnutí rodiče nutí. Proč rodič a lékař mají nést zodpovědnost a stát ne? Proč rodič nemůže dát dítě do školky, protože ho nenaočkované nepřijmou; lékař zaplatí velikou pokutu nebo přijde o licenci, když nenaočkuje? Stát nechce přijímat důsledky, když vše neprobíhá jak by v ideálu mělo a  prohlásí: „Já za to nemůžu, rodič volil!“. Ne! Rodič byl donucen volit. To je veliký rozdíl.

V našem případě bychom očkování dali stejně. Možná jiné. A třeba bychom tolik nespěchali a neměli nad sebou hrozbu trestu, který si nemůžeme dovolit. Koukám se na rozhodnutí neočkovat, jako na oddálení nevyhnutelného. Chápu strach rodiče, který zároveň čelí kritice proočkujících. Nedokáži se od něj uchránit já sama, natož abych nyní vypouštěla z úst adresnou kritiku ohledně tématu očkování. Do kyselého jablka se musí kousnout…nebo si jej můžete nakrájet (pak ovšem vše trvá déle).

Po příchodu k paní doktorce byla Áda usměvavá. Zrovna se probudila. Nechala se prohlédnout zvážit, změřit a pak očekávala s klidnou tváří přílet včeličky. Jenže ty potvůrky přiletěly dvě. To jsem netušila ani já. Áda statečně držela mamku za prst, aby máma neplakala a sama ječela na celé kolo. Když jsem jí pak oblékala, čelila jsem vyčítavému pohledu s poselstvím: „Byly dvě, mámo!“ Zbytek dne pak se mnou strávila v šátku. Prošli jsme si zvýšenou teplotou a neustále, i za pochodu,  jsem dcerku kojila. Když se další den probudila dřív, usmívala se a hodinu a půl jsme si povídali. (Já povídám, Áda si brouká a odpovídá různými zvuky). Největší zážitek z očkování mám, kupodivu, já. Žádný obrázek za statečnost jsem ale nedostala! 

13.5.15

Jako včelička

Snažím se být pilná, ale někdy jsou dny, kdy tak ležíme v posteli a nic neděláme. Áda má snídani do postele a já dřív nebo později musím minimálně na záchod. Venku je ošklivo, nebo dusno. Ani jedno není pořádně k fungování. Postupně se připravuji na verdikt stěhování, kdy zůstaneme v Praze. Už jsem vyházela dvě skříně a přebrala tři, už jednou zabalené, krabice. Ačkoliv se moc snažím udržovat pořádek, náš byt je zaplavován dalším a dalším kartónem, který okusují tak akorát kočky. K tomu jsem připálila snad každé jídlo, které jsem se pokoušela v poslední době uvařit. Možná na mě něco leze a možná je to jen tím, že Ádu čeká povinné očkování. Jsem nervózní. Představa, že kdokoliv, čímkoliv píchne do našeho miminka, mě nenechává klidnou. Ale na druhou stranu, protilátky jsou potřeba, zvláště když se k nám do státu vracejí nemoci, které tu už dávno nebyly.

Při přípravě tašky k paní doktorce jsem si všimla, že docházejí jednorázové pleny. Používáme je pouze na noc, a pokud jdeme k doktorovi. Nutnost zakoupit další balení mě s Ádou vyhnala do drogerie. Cestu tam mrně odpočívalo klidně v kočárku (šátek se pere), cestou nazpět jsem opět chvátala, jelikož těsně vedle obchodního střediska kdosi zapnul křovinořez, který zvukem nápadně připomíná sekačku na trávu. Za vydatné kočárkové árie jsem, zpocena na zádech a ještě níž, dofuněla do bytu a s úlevou zaklapla dveře. Vezmu-li poklus horem i spodem, mám alespoň základní dávku sportovního vyžití. Euforie z dnešního pohybu mi ale opadla už při prvním večerním přebalování.
„Zlato můžeš sem jít?“ smál se manžel na celé kolo a Áda si s ním pobrukovala. „My máme doma slůně?“ Cvičil miminku s nožkami. „Maminka ti koupila celý balík nových extra dupaček. Pusu, pusu, pusu… no, čí je to noha?“ Chechtali se oba.
„To snad…“ držela jsem v ruce pampersku, do které by se zadeček naší Ády vešel třikrát. V obchodě jsem se přehmátla a místo velikosti MINI jsem popadla MIDI. Super! Jedno písmenko a co to udělá!
Zkroušeně jsem si sedla na postel. Áda měla papírovou plínu až do podpaží, ale evidentně to vůbec nevadí. Má veselou náladu.
„Prosím tebe, nebuď smutná.“ Šťouch do mě manžel loktem. „Tak se to víc utáhne. Třeba vydrží dýl.“ Oblékl dceři pyžamo.
Nevím, jestli je větší velikost pleny přímo úměrná její savosti a tudíž její výdrži. Třeba se jen Áda při větší náloži neprokákne až do zavinovačky. Papírové pleny hůře těsní, než látkové a tudíž je miminko schopno z plíny vypudit téměř celý obsah toho, co by tam mělo zůstat, jediným prdnutím. A tak koupeme, koupeme, koupeme, omýváme a koupeme. Až jsem klesla tak hluboko do svého svědomí a na bazárku pro maminky zakoupila vaničku i se sešikmenou podložkou na koupání. Já, hlasatel velkých slov o tom, že žádné podobné předměty nepotřebujeme. Dosud jsem koupala nad koupelnovým umyvadlem sprchou v naprosté pohodě, ovšem za asistence manžela. Občas bych potřebovala miminko vykoupat i i během dne, ne jen omýt. Takový úkon však sama, bez manžela, nebo vaničky, nezvládnu. Na hranici zoufalosti, v napětí, kdy se miminko začne samo převalovat do stran, jsem dokonce napsala truhláři, ohledně přebalovacího pultu. Stolek nestačí šíří. Jenže model, který by se mi líbil, už není v prodejní nabídce od roku 2006. (Začínám být poněkud náročná požadavky.)

Při kojení před spaním jsem dceři vyprávěla o včeličkách. Kdo jsou, co dělají, že mají žihadla a taky, že občas, u paní doktorky, dostaneme injekci, která píchne právě jako taková včelka. Naznačovala jsem přitom prstem píchnutí do nožičky.
„Myslíš, že tomu rozumí?“ ptal se manžel nejistě.
„Ano, mám za to, že něčemu už ano. Každopádně má nárok vědět, cos e bude u paní doktorky dít. Rozhodně ta včelka, nebude žádná Mája!“
„Mája? Co ta s tím má společného?“ přizvedl muž obočí.
„Právě, že nic! Injekce přece bolí, není přátelská.“

10.5.15

Jinačí dny

Mezi svátky si většina lidí bere pracovní volno. Odjedou z velkoměsta na venkov, na chaty, popřípadě chalupy, zapomenout na šum velkoměsta, aby se nejpozději den před návratem do práce, za velkých fanfár děsivé dopravní zácpy, vrátili domů. Městské části využívají takových dnů k příležitosti zvelebení veřejné zeleně. Mě naštvali. Jelikož nemáme ani jednu z víkendových „zašíváren“, zašila jsem se doma a poslouchala, celé čtyři dny, sekačky jezdící po trávníku tam a zpátky. Při jednom pokusu vzdálit se od rachotu, se Áda lekla právě zapnutého stroje a s ukázkovým kraválem jsme se zase zaklaply do bezpečí domácnosti.  Výhoda je, že jsem se pustila do třídění a vybalování dosud nedotknutých krabic z přistěhování, které vyčkávajíc stěhování dalšího, sídlí už nějaký ten pátek v zadním pokoji, spíše skladišti. Nevýhoda jednoznačně je, že jsem se nedostala ani na nákup. Áda, je jedno jestli nesena v šátku nebo v kočárku, řve a řve a řve, slyší-li hukot sekačky. No a ve svátek se nepracuje ani v místním obchodě. Nebylo zbytí, vypracovala jsem seznam nákupu, aby tatínek opatřil vše potřebné při návratu domů skrz sekačková pole. V podstatě se jednalo o běžný nákup: rohlíky, jogurty, máslo, sýry, salám, kapesníky, toaletní papír a šampon. Nic moc extra… Po příchodu tatínka domů jsme se začali těšit na společné volno.

Jinačí dny mají své kouzlo. Jsou výjimečné především tím, že lidi, vstávající do práce, mohou vstávat později. Patří k nim společné snídaně, odpolední procházky a méně napnuté rodinné večery. Nic vám neuteče, a pokud, je volným dnem pátek, příliš do dalšího dne nespěcháte. Romantika sama.

Ráno začalo mňoukáním koček. Zvyklé být krmeny kolem páté hodiny ranní, budily nás od zmíněného času každou půl hodinu, do naprostého rozčilení manžela. Ten vyhodnotil, že za ranní buzeraci stejně maso nedostanou a šel raději venčit psa. Áda krásně spinkala ještě slabou půlhodinku. Pak jsem ji přebalila, nakojila a uložila do bubliny (polštáře pro miminka oválného tvaru), kterou si dáváme na kuchyňský stůl. Muž, jež se po návratu z ranní procházky, jal chystati snídani, mezitím urazil vnitřní plastový poklop v lednici při vyndávání másla na stůl, dvakrát se praštil o nedovřený kredenc a hlavou vzal dvířka od mikrovlnky. Áda se vyděsila rámusu. Harmonické ráno začalo a od té doby jsme střídali čas v hojdání, přebalování a kojení. Odpolední procházka mezi placy okousaného (pánové fachmani prominou, ale zde se nedá použít termín „posekaný“) trávníku a lesíky, také stála za to. Vrátili jsme se pečení horkem a oteklí z pylů právě kvetoucích stromů. Neviděla jsem se v zrcadle, ale je možné, že právě díky odulosti, Áda spustila ryk ihned po vyndání z kočárku. Opět jsme se střídali v chování miminka. Zároveň se každý těšil na sprchu. Den jsem zakončila překvapením nad šamponem. Manžel mi, určitě myslíc na informace o padání vlasů po porodu, koupil skvělý Head and shoulders, ovšem proti vypadávání vlasů, určený pro muže. Obal jsem si přečetla až poté, co jsem si s napěněnou hlavou říkala, že ten šampón nějak „divně voní“. Snad mi nezačnou růst vousy, nebo tak něco.

K harmonogramu normálního provozu dní patří i dospávání. Při společném spaní zažíváme fenomén cyklického buzení. Táta Ádu chrápáním – Áda mámu pláčem – máma tátu užitím „ťťťťť“ proti chrápání. Přebalíme, nakojíme, uvidíme. Jedeme druhé kolo…a tak běžně do pěti. Dospává: máma s Ádou doma (cca do devíti) a táta v autobusu do práce (do půl sedmé, když si nenastaví budík, „smůla“, přejede do jiné vesnice). Jenže speciální provoz dospávání nezná! V půl osmé se u snídaně sejdou máma zombie, táta zombie a vysmáté mimino, které usne někde mezi mazáním chleba a přípravou ranní kávy. Běžně se mi pak stává, že kolem třetí hodiny odpolední usnu u kojení a mimču nezbude nic jiného než se mnou, opřené hlavou o prso, tři hodiny prospat do dalšího kojení (nebo než se pokaká a začne plakat). Co dělá táta nevím. Musím ho ale pochválit, posledně uklízel. K večeru občas Áda pláče kvůli prdíkům. Avšak další dny dceřin pláč příliš neustával.

Divila jsem se, co tak najednou. Měla jsem dojem, že se nám podařilo nezbedné prdíky definitivně přeprat. Jak se zdá, na řadě je válka s bolením bříška. Strávili jsme několik hodin mudrováním nad možnou příčinou Ádiných starostí. Poté, co jsme zkontrolovali seznamy potravin, které se nedoporučují konzumovat při kojení, se manžel ještě několikrát ujišťoval.
„Opravdu si nesnědla nic, co jindy nejíš?“
„Ne, vždyť si dávám pozor!“ bránila jsem se zuby nehty.
„Hm, ale vždyť jsi jako kráva, ne?“
„Cože?“ kulila jsem tázavě oči. „Co to povídáš?“
„Ale takhle ne, prosím tebe. Jakože, cokoliv sníš, jde do mlíka, ne?“
„Jo, asi určitě.“
„No, tááák.“ Rozhodil rukama a sedl si k dalšímu dumání. K počítačové hře.

Mě potíže bříška nenechaly odpočívat. Dávala jsem si dcerčino trápení za vinu. Znovu a znovu jsem v duchu procházela, co jsem jedla. Dokola hledala indicie. Až jsem díky tabulce, kterou Ádě píši od prvního dne příchodu domů, přišla na zajímavý úkaz. Každé miminko dostane, ve třech týdnech věku, na předpis od paní doktorky, kapalnou formu vitamínu D. V našem případě se jedná o přípravek Vigantol. A ejhle! Vedlejší účinek chemického sajrajtíku vitamínu D je i bolení bříška a problémy s prdíky. Cítím v kostech, že jsme našli „jádro pudla“. Ihned zjištění prokonzultuji s pediatričkou. Snad se té naší berušce brzy uleví. Už zítra začínají „běžné“ pracovní dny a já se těším, až mi sestřička v ordinaci zvedne telefon.

6.5.15

"Líbíš še mi"

Ráda chodím ven s dcerkou v šátku. Právě včera jsem si pohled kolemjdoucích velmi užívala. Po operaci je mi už lépe, proto strach z nošení a přetáhnutí břišního svalstva opadl. Pozvání k návštěvě naší domácnosti přijala dlouholetá kamarádka, která strávila několik let na zahraničních studiích. Moc zajímavě vyprávěla. Áda většinu času prospala a díky tomu, že se u nás zastavila i teta, nepřišla světoběžnice do nehezkého prostředí. Zajímalo by mě, jestli i jiní psi tolik milují kartonové krabice od mléka, protože ten náš zrzek je rozcupoval všechny na puzzle kousky. Douklidila jsem skládačku několik málo minut před příchodem návštěvy. Pak, při povídání nad kávou a sušenkami, šel pojem o čase vlastní cestou. Ani jedna jsme nepostřehly, že uběhlo několik hodin.

Jak se sluší a patří (a taky protože venku bylo krásně), šla jsem s přivázanou Ádou na těle mávat kamarádce při odjezdu na autobusovou zastávku. Cestou tam si nás udiveně prohlížel hlouček stojících maminek s kočárky. Cestou zpátky jsme byly podrobeny rentgenovým zrakům doprovázených šepotem postávajících. Já se usmívala, přestože mě do paty řezala bota. Áda se právě probudila a rozhlížela se se zíváním na obě strany. K cestě domů se k nám přidala sousedka, která ráda řekne i to, co neví. Má hodně natupírované vlasy vypadající, jako po úrazu elektrickým proudem. Je to móda, na kterou si nezvyknu, stejně, jako na počet lidí, kteří bydlí ve stejném panelovém domě. Koukla do šátku a rozněžněně spustila: „No, ty ši klášná holšiška. To še ti u maminky líbí.  Ty še mi líbíš a já še ti taky líbím, viď? Ňu, ňu.“ Přitom se pomaličku přibližovala prstem k tváři mé dcery. Zhluboka jsem se nadechovala, abych paní zastavila, načež Áda situaci vyřešila po svém. Dlouze se zadívala a pak se poblinkala. Fest. Mě do výstřihu. Paní vykulila oči, spěšně se rozloučila a předběhla nás. Během minutky zmizela v domě. Málem jsem se neudržela smíchy. Hold, asi se jí paní nelíbí. Ostatně, mě se zase nelíbí, když se na děti šišlá! Utřela jsem prckovi pusinku kapesníkem a ještě jsme panelák obešly, abychom se nepotkaly u výtahu. Už teď umí dcerka veřejně a jasně vyjádřit svůj názor a to její teprve osm týdnů!

3.5.15

První velké hlídání

Spatřuji, že odloučením od miminka po kratší časový úsek trpí spíše maminka. Ve čtvrtek se mnou cloumala nervozita. Vzhůru jsem byla už kolem páté a dál nemohla spát. Vstala jsem, poklidila, nachystala si tašku ke dveřím a netrpělivě očekávala příjezd babičky a tety. Přijeli trochu na knop, ale s pozitivní náladou.

Teta si vyzkoušela jak přebalit. Proběhla ukázka používání křížového látkového nosítka, které se váže mnohem rychleji a snadněji než šátek. Absolvovala spěšnou instruktáž, kde má dítko jaké věci a oblečení. Předala jsem číslo na pediatra pro případ potřeby. Připravila varianty krmení: zmražené mlíčko, stříkačku, lahvičku, záložní umělou stravu (pokud by přemražené mlíčko nechutnalo). A nakonec, místo časové prodlevy před odjezdem, které se většinou využívá k fantazírování o možných hororových situacích, jsme se snažili přesvědčit hrnec chutné hovězí polévky, aby zalezl do lednice. Ostatně jako pokaždé, nedomluvili jsme se o zajištění proviantu dopředu. Tudíž, u nás vařeno, babička vařeno a lednice jen jedna! Poté byl zavelen odjezd maminky. Usazena do auta, kde řidič byla babička, vydali jsme se v marastu ranní kolabující dopravy do nemocnice. Ještě, že jezdíme jen pod kopec.

Příjem k operaci byl dlouhý a chaotický. Nakonec jsem dostala svou zdravotní složku do ruky a odvedla se na příslušné oddělení sama drcena představami, jak se miminko a teta mají. Načež přišla sms: „Je normální, že mimi chrápe?“ Znamenalo to, že Áda u tety usnula. Na malou chvíli mě napadlo, zda se miminkům může stýskat. Nebo jestli zjistí, že máma není doma, až se později probudí? Odepsala jsem: „Ano. Tohle má po tatínkovi.“ Při vstupním sepsání dokumentace mě čekalo překvapení. Dnešní službu měla sestřička, která nám opečovávala miminko těsně po porodu. V přátelské atmosféře proběhlo vše hladce. Na pokoji jsem byla s paní, která po patnácti minutách po přivezení ze sálu šla sama do sprchy, aby o pár sekund později dostala strašlivě vynadáno. Nevím, jestli si z takových „nezničitelných“ žen mám brát inspiraci, nebo ponaučení. Každopádně já vydržela v posteli, než pro mě přišla sestřička. Hnedka ode dveří se usmívala a volala, že brzy půjdu domů a také, že se jí podařilo opatřit mi odsávačku mléka, abych ulevila nalitým prsům. Stejně budu muset odsát i doma, než budu moci nakojit miminko. Opatření je z důvodu narkózy, byť krátkodobé. Všechno se promítá do mléka. Ve čtyři hodiny jsem už stála na prahu bytu a po navštívení koupelny, jsem horečnatě spěchala k miminku, které si poklidně opět spinkalo v tetině náruči. Měla jsem radost, že se vše tak hezky zvládlo a zároveň mě píchlo u srdce, že Áda ani trošku neplakala. Napadlo mě, že i když je malinká, možná mi už teď věří, že bych ji neopustila.


Za mé nepřítomnosti doma se miminko činilo. Zbaštilo veškeré zásoby mlíčka z mrazáku. Než se „projedlo“ až k maminčině prsu, málem jsem strhla odsávačku, abych měla jistotu „čistého“ mléka. Babička na oslavu dne zakoupila v místní cukrárně sladké zákusky a po příjezdu manžela hlídací četa odjela. Poblinkaná, unavená a plná zážitků s plenami. Neumím si představit lepší chůvy. Já, v současné době, již několikátý den dospávám a odpočívám. Mimo plnění pračky nedělám nic. A protože nemohu malou dlouho nosit, přišel ke slovu šátek. Je ale malá změna. Teď je u nás doma „nosící tatínek“!