Co všechno chcete stihnout?

Jakmile oznámíte těhotenství, začnou se z nejrůznějších koutů hrnout rozmanité rady a porady. Ty, které chcete, ty, které nechcete a také ty, které „zaručeně“ budete potřebovat. Dál je možné je rozdělit na praktické, mírně děsivé a naprosto hororové. Plus vám někdo přidá popis vlastní zkušenosti, kdy je dobré říci předem, že pozitivní a kladné se málo kdy vyprávějí. V „mišmaši“ přísunu informací vyjde jediným spolehlivým řešením ohluchnout. Takže jsem v prvním a druhém trimestru, mimo faktu, že mi jídlo smrdí, extrémně voní anebo určité potraviny nesmím vůbec jíst, přípravy a nakupující těhotenské mánie vůbec neřešila. Nemám žádnou encyklopedii, ani knihu naučnou pro budoucí matku, nechodím na diskuzní fóra, kde se navzájem děsí matky stávající a ty budoucí, nerozplývám se ťuťáním a ňuňáním nad malilinkatými oblečky. Jsem divná a mám seznam (pro nákup výbavy, kterou musím mít). 

Místo sezení doma i o víkendu podnikám výlety. Nejdál jsem dojela do Vídně. Zájezd sliboval navštívení legendárního domu Hundertwasserhaus jednoho z nejznámějších děl architekta Friedensreicha Hundertwassera a přilehlé uličky, která je laděná ve stejném duchu. Stihli jsme se podívat na hodně míst, ale kvůli bloudění třetiny výpravy po nákupech v centru města, jsme se právě k barevnému domu nedostali. Nicméně, výprava se sestrou byla super. Také jsem si (jako další) splnila návštěvu pražského "Velemlokária" s mloky, kteří ve finále tak velcí zase nejsou. Z čehož jsem byla docela zklamaná. A absolvovala několik dalších pochůzek, které bych bez vidiny přikování doma, nerealizovala. Utíkajícími měsíci jsem si ale začala uvědomovat, že těhotenství není nejlepší motivace pro vyškrtání seznamu věcí, které chci ještě stihnout. Zvláště, pokud jsem ovládána nesnesitelnou potřebou spánku. Mohla jsem spát kdykoliv. Po jídle, před jídlem, za hluku, za ticha, za dne, za tmy, kdykoliv. Náplň denní činnosti v domácnosti by se dala napsat třemi slovy: „Neuklízím, nevařím, spím.“ Takže je úplně jedno, jak je seznam dlouhý, jednoduše jsem veškerý čas prospala. 

Vytroubení

Po návalu euforie a překonání prvotního vyděšení při pohledu na projíždějící kočárky, je načase tuto báječnou zprávu všem říci. Všem znamená: rodičům budoucí maminky, rodičům budoucího tatínka, budoucím tetám, prababičkám, kamarádům, úplně všem („Tradááá!“) a v neposlední řadě „udat se“ v práci. Nespíš, protože všechno máme tak nějak originální, začala jsem od konce. Zákonná lhůta jasně mluví ve prospěch zaměstnavatele. Musíte mu těhotenství oznámit dříve, než je pupík znatelný. Odchod na mateřskou mi naštěstí korespondoval s ukončením projektu, v rámci kterého jsem pracovala, takže zaměstnavatel přijal mé oznámení spíše radostně. Kolegy (až na pár kusů) zasáhlo bujaré nadšení a tak jsem se i já trochu uvolnila a přestala se tolik stresovat.

Velké jásání jsme zažívali při oznámení novinky mým rodičům a sestře. Pozvali jsme je na večeři do naší oblíbené restaurace. Po výborném jídle, před dezertem, jsme jim předali překvapení v podobě malých dárečků. Byly jimi svíčky, které po zapálení házejí perforovaným kalíškem stíny v podobě nápisů babička, dědeček a teta. Chvilku zaraženě koukali a náhle propukli v radost. Mamka se tetelila, sestra hopsala a budoucí dědeček málem převrhl sklínky na stole, jak se vehementně jal gratulovat budoucímu tatínkovi. Ťukli jsme si nealkem (protože alkohol by těhulky neměly) a všichni si objednali sladkou tečku večera z jídelního lístku.

Druhé oznámení, které bylo naplánováno podobně, tamtéž a scénář jsem si představovala velmi blízký předchozímu, se událo spíše vlažně. Tchýně byla nadšená, povečeřela s námi a bylo vidět, že se těší, až bude babičkou. Přítele manželovi matky však radost nedostihla. I když jsme i pro něho připravili dáreček, v podobě pera s nápisem strýc, vybral si to nejlevnější pivo a tvářil se, jako kdyby odpočítával čas do odchodu. Skleničky jsem tentokrát málem převrhla já, když sem měla hyb vystartovat po „strýci“ v momentě, kdy se číšníka zeptal, jestli mají i levnější jídla. Po takovém přijetí krásného oznámení mu nejsem schopna přijít na jméno!

Náladu mi spravila má babička, která poté, když uslyšela, že je budoucí “PRA“, září novou energií do života. Často spolu telefonujeme i několik hodin a nemít neomezený tarif, asi bych z mého operátora udělala milionáře. Už se těším, až přijede a bude tu se mnou a miminkem v šestinedělí. Ostatně, jako porodní bába, je to jedna z osob nejpovolanějších.

Těhotníme

Všichni okolo mě začali být „těhotní“. Některé mé spolužačky ze střední školy, kamarádky, lidé z blízkého okolí, a u nás? Pořád nic. Ze začátku jsem si říkala, že máme čas, později jsem začala být hodně nervózní a propadat se do sžírající deprese. Po komplikované operaci slepého střeva v mladším školním věku, jsem se příliš držela slov lékařky, která mi opakovala, že by bylo dobré mít do dvaceti sedmi let první miminko. Držela jsem toto doporučení jako mantru celou dobu v hlavě a s oslavami dalších a dalších (hlavně u ciferně vyšších) narozenin ve mně sílila panika a množství nezodpovězených otázek. Můj manžel optimisticky tvrdil, že až se na tu hloupou frustraci vykašlu, otěhotnění přijde samo. Čím víc jsem ve stresu, tím všechno půjde hůř. A měl pravdu!

V dubnu přišel shon událostí trvající až do poloviny června, kdy jsem přestala mít čas likvidovat tři těhotenské testy týdně. Každá žena ví, že pokud má přání, silnější než ona sama, mysl ho zcela nevymaže, jen je odsune někam do pozadí a „uspí“. Pořád čeká na svůj návrat s fanfárami. Napochodování znovu probuzené myšlenky přišlo koncem srpna, po krátké návštěvě farmářských trhů. Nikdy jsem na takovém místě nevydržela příliš dlouho. Na vině jsou hlavně ryby a mořské potvory, které si, vyplácnuté a drceném ledu, vesele smrdí do celého širého okolí. Dnešní den byl ale jiný, vstupem na plac trhu mi zazněla z úst věta: „Co to tady voní?“ Ihned jsem se stala terčem překvapeného a probodávajícího pohledu své kamarádky: “Baruš, to jsou ryby! A mimochodem odporně páchnou…není ti špatně?“ Bryskně jsem byla tažena pryč v kamarádčině přesvědčení, že brzy začnu kolabovat. Z nakupování nebylo nic, dali jsme si akorát zmrzlinu a bylo mi dvěstěkrát zopakováno, že mám vyhledat lékaře, protože jsem se asi z toho všeho shonu už totálně zbláznila. No, k lékaři jsem později opravdu šla. Po večerním náletu na těhotenské testy (ukryté v tajné zásobě koupelny), mi bylo při třetím těžké uvěřit, že je čárka růžová! Nebo jsou dvě! Nebo je modrý! Překvapena, otřesena a neuvěřitelně šťastná, jsem zjištění oznámila před spaním manželovi. Ve vzduchu byla cítit radost, napětí, otázky a vše přehlušil nádherný sex.

Potvrzeno: „Hurá budeme mít pupík!“ J

Když máte přebytek dekorací

Dva měsíce před svatbou nás oba opustili chlupatí kamarádi z dětství. Manželova dalmatinka věkem, z mé rodiny střední čistokrevný oříšek nemocí. Oběma nám bylo smutno. Navíc jsem svého Matýska musela ponechat na baráku u rodičů, protože vzhledem k tomu, že byl pasován na „kočičáka venkovního“, trpěl by přestěhováním do městského bytu s možností výběhu leda na balkón.

Krátce po společném „ANO“, jsme oba, nezávisle na sobě, začali přemýšlet, jak přesvědčit toho druhého o nutnosti pořízení domácích tlapek. Mě oslovilo plemeno Mainských mývalích koček a budoucího páníčka Irský teriér. První rozdíl je patřičný. Já chtěla kočku, manžel psa. Já nechtěla dovolit psa, když nebudu moci mít kočku. Milovník psů nechtěl kočku, pokud nebudeme mít psa. Bingo! Začala se tak žhnoucí debata, jaký finální počet tlapek naše domácnost bude mít. Něco se ale plánovat nedá. Již během října se přistěhovala kočička. Výpravu jsme pro ní podnikli až k Ostravě a jelikož cestu prozvracela, výlet jsme si opravdu užili. Celé následující dva dny jsem kočičku opečovávala a snažila se, alespoň trochu zmírnit šok z cesty. V listopadu přišlo domů štěňátko. Dva chlupáči se snadno skamarádili, avšak věc měla menší háček. Zatím, co štěňátko každý den chodilo s páníčkem do práce, kočička byla doma. Jistou domu i sama, než jsem přišla z práce já. Zpočátku šlo všechno hladce, více méně žádný problém nebyl. Koncem listopadu kočička přestala žrát. Začala být extrémně mazlivá a smutná. Viděla jsem jí na očích, že nelze jinak: „Musíme pořídit kočičí kamarádku!“ Začala jsem vybírat koťátko, které by se k nám přidalo, co nejdříve. Hold, člověk nemůže nahradit parťáka stejného druhu. A v prosinci už bylo doma tlapek dvanáct.

Sžívání zvířátek probíhalo bujaře. Několik dní jsme nespali, protože jsme museli neustále řešit problém s hlukem, dupáním a narážením do nábytku. Sousedi nejspíš nespali s námi, avšak na prohýřené noci o patro výše si nestěžovali. Situace vyvrcholila během oslav Nového roku, kdy chamtivé štěňátko snědlo večeři svou, i obou koček. Nepili jsme, nespali, ale ani neoslavovali. Pouze pozorovali převalující se „mini velrybu“ a kontrolovali, jestli dýchá. Odpočítávala jsem hodiny a doufala, že se štěněti neudělá špatně, protože veterinární pohotovost by byla nejspíš o půlnoci zavřená. Obě kočičky seděly na škrabadle a pozorovaly pejska také. Byly asi naštvané, protože další večeři nedostali (což jsem si uvědomila až v odpoledni dalšího dne).

Štěňátko přežitím prokázalo, že má tuhý kořínek, a tak začaly kamarádské boje a vzájemné testování, kdo kolik vydrží. Vznik magický trojúhelník: lidé (kteří s námi bydlí)-pes-kočky. Vlastně musím říci, že kdybychom naši smečku neměli, měli bychom podezřele harmonické manželství bez hašteření. Za rok a půl jsem se dostala do fáze, kdy neřeším, který z nich věci zničil. Spoušť občas vyfotím pro páníčka (ať z toho taky něco má, že?), uklidím a podniknu opatření proti opakování, která jsou mi absolutně k ničemu. Proces se stejně periodicky opakuje. Je zaručena přirozená regulace počtu domácích „pracholapek“, které se každé Vánoce množí jakožto příchozí dárky…

Nikdy se nevdám a to všechno okolo taky nechci

Několikrát jsem se dala slyšet, že se vdávat nechci, nebudu, natož si měnit příjmení. A jak už to bývá, od odříkaného chleba největší krajíc! V současné době jsem druhým rokem vdaná, opět přestěhovaná a došlo i na proměnu jména.

Celý vztah začal zabouchnutými dveřmi. Ano, je to tak. Po překvapivém potkání se (lest ze strany matek předpokládám), jsem se velmi spěšně seznámila s o dva roky starším sousedem v naší placaté panelákové vesnici. Po pozdravu mi zabouchnul hlavní vchodové dveře před nosem. Když jsme se po měsíci dostali dál, než k: „Ahoj.“ Zjistili jsme, že jsme bydleli ve stejném městě, jen o několik stanic autobusem dál, pravděpodobně naše základní školy soutěžily o tytéž poháry ve florbale a naše končetiny dávalo dohromady chirurgické oddělení stejné polikliniky ve městě. Co dodat, je to ON! Po sedmileté vztahu provázeného shody a neshody jsme oznámili, že se vezmeme. Do poslední chvíle tomu nemohli věřit ani naši příbuzní, natož naši přátelé. Zvláště, když poslední týden svatebních příprav provázela „znamení“.

V pátek (7 dní do svatby) jsme se dozvěděli, že kovář, který nám vyrábí prstýnky na míru, zřejmě zakázku nestihne, protože se inspirován, po naší osobní návštěvě, rozhodl vzít si svou dlouholetou přítelkyni a v sobotu se žení. Budoucí novomanžel tedy sedl do auta a nevyrytý tovar ještě tentýž den vyzvedl v kovárně, aby během pondělí zajistil jeho dokončení v jiném zlatnictví. Kaskadérský kousek se povedl, ve středu byly prstýnky hotové k vyzvednutí.

Víkend (6-5 dní do svatby) bylo třeba sehnat k šatům boty. Sháněla jsem je již několik měsíců, ale když si usmyslíte sehnat v obchodních domech s obuví bílé lodičky, které nemají žirafí podpatek a mají plnou špičku, zjistíte, že je jednoduší nechat si ve vaší velikosti ušít boty na míru ihned po tom, co vás tak pitomý nápad napadne. Světe div se, zachránil mě výprodej a schopná prodavačka, která obrátila sklad naruby, jen aby mi poslední pár vytoužených střevíčků našla.

Pondělí (4 dny do svatby) se stalo nejpraštěnějším ze všech dnů. Hlavní družička, svědkyně a cukrářka v jedné osobě, lehla napadena neidentifikovanou virózou střev a bylo po dortu, cukrátkách, organizaci a hlavně po odsvědčení. Zároveň volala kadeřnice, že mě nejspíš neučeše, jelikož na páteční ráno jí odpadlo domluvené hlídání několikaměsíčního miminka, takže nebude k dispozici. Po obdržení této zprávy jsem si šla automaticky lehnout, protože bych asi na místě zešílela. Po několika hodinách spánku a dvou panácích jsem si řekla, že tohle není možný a někde je určitě schován šotek s předem napsaným scénářem politým od černé kávy… Nicméně - situace se musí vyřešit, a tak jsem s hadrem na hlavě a mamkou v telefonu na uchu, zařizovala dálkově organizaci pečení dobrot, vyzvednutí dortu, nákup surovin na slavnostní oběd (který jsme zajišťovali též sami s dopomocí najaté kuchařky), domluvení vyzvednutí šatů a rady ke garderobě mé sestry, která souhlasila, že nám půjde za svědka a v neposlední řadě byla vděčna naší sousedce, kadeřnici a zachránkyni, že mě s vnučkou učešou (i s těmi všemi požadavky, které jsem si do vlasů navymýšlela).

V úterý (3 dny do svatby) jsem s taškou s lodičkami vyrazila vyzvednout svatební šaty. Vše bylo naprosto skvělé, než jsme dopínali zip. V úpravě je švadlenka vypasovala užší, takže se mi málem do šatů nevešla prsa. Hold, nejsem majitelka jedniček. Nevadí, když do pátku nezhubnu přes hrudník, obleču se do šatů bez podprsenky. A je to!

Během středy a čtvrtka (2-1 den do svatby) zavládlo v kuchyni u našich, i u nás, v nově nastěhovaném bytě, pečení a vaření. Nejdříve se napekly dortíky, mini koláčky, povidlové koláčky, (dort byl objednán), pak se vařil guláš a připravovalo se další pohoštění, aby se veškerý proviant, ve čtvrtek večer, odvezl na místo hostiny, kde jsme připravili i výzdobu a taneční parket. Mantra dne: “Všechno klapne.“

Pátek (den D) bylo venku sychravo. Brzy ráno jsem, za doprovodu mého tatínka (toho dne i šoféra), dorazila do kadeřnického salónu, kde mě nádherně učesali, v devět hodin přijela vizážistka, během příprav jsem ověřila vyzvednutí a dovezení dortu a také, jestli budoucí choť stíhá (především vyzvednout květiny, jelikož ty zůstaly v organizaci jeho režie), vyrobila přízdobu na kapotu auta, napasovala své já do svatebních šatů a v půl dvanácté jsme vyrazili na cestu k oltáři. Ani dneska to ale nebylo všechno. Naši cestu autem zpomalil couvající kamion, který se snažil trefit do vrat asi dvacet minut, což otáčky mé nervozity vytočily na maximum. Užmoulala jsem celý balíček papírových kapesníků ve snaze nezačít hystericky brečet a ničit si make-up. Po příjezdu na místo jsme napoprvé špatně zaparkovali, takže po vystoupení z auta se mé bílé střevíčky podpatky propadly do měkkého bláta. Trvalo pět minut, než jsme je dostaly ven…Hostů v dešti přišlo málo a kamarádky s myrtami a mašličkami uvízly v koloně (dorazily deset minut před obřadem, takže vlastně pohoda). A k údivu všech, ženich dojel jako poslední a zapomněl si pásek od kalhot. Třeštila mi hlava a ujišťovala se, že máme již vybráno, než zavolala kuchařka se slovy: „Kampak jste mi schovali skleničky na přípitek?“. Nebýt nádherné bílé barvy svatebních šatů, která se mi moc líbila, asi bych si do toho bláta sedla. Na ty jsem v tom shonu naprosto zapomněla a tak zůstaly trčet nachystané kdesi o dvacet kilometrů dál u známé v hospůdce. Zachránil nás jeden z kamarádů, který zapůjčil jak pásek, tak skleničky, načeš na úkor pomoci je s námi asi na třech fotkách, což mě upřímně mrzí.

Po obřadu šlo už všechno hezky. Na hostinu jsme vzali i ty hosty, kteří s jídlem původně nepočítali, kapela dojela v pořádku, dosyta jsme se najedli i všechno řádně oslavili. Závěr by však nebyl normální, kdyby byl nudný, že? V půl druhé ráno jsem od jedné z rozjuchaných hostí dostala pecku do hlavy a druhou vzala o podlahu. Byl čas jít spát a bujarou slávu ukončit. Jen novomanžel nade mnou celou noc bděl, bez lechtivých radovánek, abych náhodou neměla otřes mozku. Vím, že tento sňatek je na doživotí, protože znovu takovou bojovku absolvovat nehodlám!

Na počátku je vždycky tma

Jako dítě jsem trávila prázdniny na vesnici. Panečku, jak já toto období milovala! Během roku, na kraji městského betonového sídliště, kde za barákem zbýval ještě kousek lesa, jsme sice neustále se sestrou něco tvořili a vymýšleli, ale ves je ves. Méně aut, lidi se více znají a kamarády si najdete ihned, jakmile rozdáte pár babiččiných legendárních povidlových buchet. To v sídlišti nejde.

Období základní školy a částečně i střední jsem strávila ve městě. Pak jsme se odstěhovali. „Sbohem kamarádi a město, ahoj vesnice!“ Bohužel tento zlomový okamžik nedopadl úplně podle našich představ. Lépe řečeno, podle mých byl úplně mimo. Ony se totiž dramaticky liší vesnice původní, staré a ty v současnosti vznikající. Zatím, co letité mají tradici a lidi se znají a znát chtějí, nové jsou paneláky „na placato“ a soused je spíš otravným prvkem bydlení mimo město. Dojezdový čas ze školy domů byl mizerný. Frekvence dopravních linek ještě horší a v pustině bez lesa, nic moc. Své já jsem zahalila do černé a naučila se žít v batohu, který mi sloužil podobně jako šnekovi ulita. Měla jsem vše potřebné pořád s sebou, čemuž odpovídala i váha vaku. Bolesti zad, nevyspalost a mírná vzteklost zaujaly místo v seznamu pubertálních projevů denního pořádku. Než jsem dárkem dostala kočku.

Lépe řečeno kocoura. Černý, krásný kožíšek otočil svět naruby. A to doslova. Neposedné kotě dostalo jméno Matýsek, podle čerta z dětského večerníčku. Původně jsem měla vymyšlené jméno jiné, ale mamka trvala na tom, že až něco zničí, a bude na něj muset zakřičet, že chce, aby řvala česky a bylo jí (k radosti všech zúčastněných) rozumět.  Opodstatnění tohoto výroku na sebe nenechalo dlouho čekat. Mates byl tak akční kocour, že se z něj po rodinné poradě stal kocourek noční/venkovní a v určitém věku i kastrát. Pro mě však byl důvodem těšit se na každé ráno, až otevřu dveře a přijde domů. Celý černý svět se zdrcl do černého hedvábného kamaráda, který příjemně vrní a učí nelpět na materiálních věcech. Šatník začaly pomalu obsazovat barvy.